Dobrý den, jsme hostitelskou rodinou studentky Priyi z Indie.
Musím říct, že je to skvělá zkušenost. Nelituji, že jsme do toho šli, i když zpočátku jsme měli strach, jaké to bude, jak se budeme dorozumívat, sžívat s mladým člověkem, který je z jiné části planety. Ale zároveň to bylo výzvou. Máme za sebou polovinu, je nám krásně.
Priya je skvělá, užívá si evropský život, líbí se jí tady. Je to výborná zkušenost pro naše děti. Nejmladší syn, který má 4 roky, mluví krásně anglicky, nejstarší dcera si zase zkusila, jaké to je mít staršího sourozence. Zakouší tak pocity „prostředních“ sourozenců. Určitě jsou rozdíly, priority apod…, ale je nedocenitelné vidět svět z jiné perspektivy. Například mi Priya vysvětlila, že u nich se dětem neděkuje, ani se o nic neprosí. Je pro mě nezvyklé, že dítě požaduje, abych si sedla a je jeho povinností mi nachystat jídlo, nebo že mi nedovolí nést tašku s nákupem, protože je to jeho práce. Je to krásně nastavené okno – pohled do výchovy jiných národů a moc se mi to líbí.
Otevírají se obzory, člověk se mění, tvaruje. Myslím, že hoštění zahraničního studenta bylo dobrým rozhodnutím. Navázání nových přátelství, najednou se ta planeta zmenšila. To, co mi ještě před rokem přišlo jako naprosto nedostupné, mi přijde, jako by bylo vedle. Když jsme si Priyu vezli domů, uvažovala jsem, jak jí musí být, jiná příroda, jiné klima, zvyklosti, jaké to bude… A ano, občas dochází k nedorozuměním, protože je to jiná kultura, ale nějaká obrovská srážka světů to není, člověk musí být empatický, dívat se, vnímat, přijímat. Pak mu to dá neskutečně moc.
Spolu s přijetím Priyi se otevřel náš dům i pro ostatní studenty, tomu se říká kontakt se světem. Doslova. Víme, že svět je malý… A nic není nedosažitelné, všechno jde, když se chce, když se hledají cesty. Nejsme typickou českou rodinou, protože máme šest dětí, z čehož jsou tři děti osvojené, ale věřím, že i tak, přes všechen ten ruch, který tady je, dáme Priyi ze sebe maximum, aby si jednou řekla, že ten rok na Moravě měl smysl a řadila ho k hezčím částem svého života. Jsem ráda, že jí rodiče tu šanci dali, ne každý má tu odvahu, poslat dítě „do světa na zkušenou“, jsem ráda, že jsme ji dostali my. A věřím, že nehostíme naposledy, že tuto zkušenost ještě někdy zopakujeme.
S pozdravem,
Nedbalovi