Doma jsem sotva dva týdny, ale už jsem prožila tolik podivuhodných, smutných i šťastných pocitů, jako už dlouho ne. Zpátky doma se střídaná totální normálka, při které se cítím jako bych nikdy neodjela s úplným pocitem cizosti, při které přemítám, kam vlastně patřím. Asi bych chtěla těchto pár dnů vzít hezky od začátku.
Můj program byl zakončen maturitním plesem mé hostitelské sestry, kde jsem si vlastně uvědomila, že lidi, kteří se pro mě stali denní rutinou, pravděpodobně nikdy neuvidím, a kdyby přeci jen jo, tak už tam vždy bude pocit jakési cizosti a nikdy si nebudeme blízcí jako právě v ty protančené minuty. Zároveň to, ale byla vzpomínka na vždy a já jsem ráda, že jsem se plesu mohla zúčastnit.
Další z pro mě velkých výzev byl můj odjezd. Měla jsem docela netradiční možnost návratu a to vyzvednutí mými rodiči. To znamenalo, že se moje rodina setká s moji nově vytvořenou rodinou. Což je na jednu stranu krásný, ale pro člověka, který o všech situacích, co se mu kdy v životě staly, přemýšlí do nocí, stres jak blázen. Co když, bude jazyková bariéra moc velká, co když vznikne trapné ticho, co když si prostě nesednou a celé to bude jedna velká tragédie? Samozřejmě zbytečné starosti, protože všechno dopadlo úspěšně. Obě moje rodiny jsou odlišné v mnoha směrech, ale přesto našli společnou řeč (nohama i rukama) a návštěva se vyklubala v příjemné grilování s lidmi, na kterých mi záleží nejvíce.
Co se skutečného návratu týče, byl to šok. Nebo vlastně nebyl. Nebo bylo šokující, jak nešokující to bylo? Vlastně ani nevím. Hned po návratu jsem viděla mé blízké přátele a s nimi jsem měla pocit, jako by Německo byl jeden velký sen, z kterého jsem se právě probudila, který mi připomíná pouze nepříjemné učení na rozdílové zkoušky. Jsem ráda, že mě lidi berou, jako předtím, zároveň mě, ale zaráží to, jak se nic nezměnilo. Zatím mi to vyhovuje a těší mě každá chvíle tu strávená. Strach mám jenom z monotónního života, ve kterém mě vyčerpávala každá denní interakce, a byl taky jeden z důvodů mého odjezdu. Člověk zkrátka doufá, že se ty problémky co tu byly předtím, zázračně vypařily.
S těmito strachy a obavami mi nejčastěji pomáhají mé výměnné studentky z německé školy. Prožívají si podobné chvíle, a když už nevím, jak dál, uvědomím si, že mám tyhle štěstí schovaná v nejrůznějších zemí světa a nemůžu se dočkat, až těchto kontaktů využiji v rámci cestování. Ve vztazích na dálky jsem příšerná. Jsem moc zachycená s realitou a nevzpomenu si, že s lidmi s kterými jsem se ještě pár týdnů zpátky smála a brečela, ještě někde existují a vedu si své vlastní životy. Během dobrých dnů nikdy nemám velkou chuť lidem psát a vyptávat se jich na den a semletá každodenním životem doma, si na ně často ani nevzpomenu. Jsou to ty horší dny, kdy se přeju je opět držet v náruči. Vím však, že tyhle vztahy mi za nějakou námahu stojí a tak se snažím pravidelně investovat čas do lidí, na kterých mi záleží. Vím, že jak to tady popisuju, tak to zní, jako kdybych se do mluvení s nimi musela nutit. Tak to není, jsem jenom člověk, kterému komunikace mimo jeho denní obraz nepřichází, tak přirozeně a vím, že budu litovat, pokud lidi, se kterými jsem požila jeden z nejkrásnějších roků svého života jen tak zapomenu.
Teď ohledně praktické části pobytu, bych se chtěla rozepsat o své němčině. Rozhodně se mi zlepšila, ale stále to ve mně hryzá slovíčko kdyby. Kdybych se učila více, mohla jsem být ještě lepší, kdybych do toho dala více snahy, možná bych teď byla úplně plynulá. Trvalo mi docela dlouho najít si opravdové německé kamarády a i když jsem se snažila s mýma výměnnýma kamarádkami komunikovat německy, nakonec jsme stejnak sklouzly k angličtině. Každopádně si myslím, že takhle to asi vidím jen tak zpětně, a v tu chvíli jsem tomu dala maximum. V těchto situací mi pomáhá si připomenout, jak špatné byly mé jazykové začátky a jak moc jsem se posunula. Taky fakt, že Německo je za hranicemi a na jakékoli další zlepšení mám vlastně celý život.
Co vlastně výměnný pobyt přinesl pro mé budoucí já? Kromě teda zlepšení té mé jazykové dovednosti, mi do života přinesl lidi, kteří mi otevřeli oči, ukázali mi, jakým člověkem bych se možná ráda stala, a upozornili mě na věci o mě, o kterých jsem si předtím třeba ani nevěděla a tím mě naučili mít se více ráda a věřit si. Jsem teď více uvolněná a vlastně jsem si uvědomila, že není třeba se o všechno, tak moc strachovat a zajímat. Našla jsem své lidi, kteří mě posunuli dopředu, a i když je teď možná nějakou dobu neuvidím, vím, že na sebe navzájem čekáme a myslíme. Když jsem odjížděla, myslela jsem, že během pobytu si vyjasním, čím bych ráda byla, jakou práci bych chtěla a co by mi v budoucnu šlo. Nakonec neodjíždím s představou o tom, jaká být chci, ale s představou jaká vlastně jsem a které věci dělají mě mně.
– Alžběta D., roční stipendijní program v Německu 2021/2022, částečné stipendium bylo uděleno díky finanční podpoře od Česko-německého fondu budoucnosti
Zažij střední školu v zahraničí
Inspiroval tě příběh Alžběty? Chceš prožít podobné dobrodružství a naučit se nový cizí jazyk? Výměnný studijní program je zážitek, který každému studentovi přinese zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Pokud i tebe láká myšlenka střední školy za hranicemi České republiky, neváhej a kontaktuj naši koordinátorku Zuzanu. Již zítra můžeš být o krok blíž svému snu! Více informací o AFS studijních programech a konkrétní nabídku možných destinací nalezneš zde: www.afs.cz/studium-v-zahranici/
Spojit se s námi můžeš také přes kontaktní formulář a my se ti ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular/
Zuzana Čučková
AFS koordinátorka studia v zahraničí
E: [email protected]
M: 606 704 100