Reiko strávila školní rok ve frankofonní části Kanady v provincii Quebec. Žila v hostitelské rodině ve městě Shawinigan a navštěvovala střední školu v sousedním městě. Přečtěte si její vyprávění o tom, jak se vyrovnala s místním francouzským dialektem, jaká místa procestovala se svou hostitelskou rodinou nebo co jí AFS program dal.
“Ahoj, jmenuju se Reiko a byla jsem na rok ve frankofonní Kanadě. Na rozdíl od ostatních provincií se v Québecu mluví francouzsky. Měla jsem sice čtyři roky francouzštinu,
ale když jsem tam přijela, tak jsem pochopila, že jejich francouzština je kompletně jiná, hlavně co se výslovnosti týče, a celkem ničemu jsem nerozuměla. Co mě dost překvapilo, byla nechuť pravých Quebečanů mluvit anglicky. A skutečně, najde se tam dost lidí, kteří anglicky nerozumí vůbec.
Po dlouhém letu mě uvítali mí hostitelští rodiče a rodiče mé hostitelské mámy, protože i oni měli studentku z Německa. Pak jsme spolu jeli na jídlo a domů. Celé to pro mě byl trochu šok, protože jsem jim moc nerozuměla a anglicky zase neuměli moc oni. Moje hostitelská rodina se skládala z rodičů, dvou psů a kočky (a taky koně, ale toho měli ustájeného jinde).
Bydleli jsme v malém městečku, kde bydleli i moji hostitelští prarodiče. Velký rozdíl oproti mojí rodině doma byl ten, že moji rodiče v Kanadě jsou velmi mladí, v podstatě ve věku mých sester (28 let), což bylo dost zvláštní a mělo to svoje výhody i nevýhody.
S rodinou jsem si postupně vytvořila super vztah: každý večer jsme sledovali seriály, hráli stolní hry nebo s tátou biliár, často jsem s mámou četla knížky. Hodně jsem si užila náš společný volný čas, kdy jsme vždycky něco podnikali – chodili se psy na procházku nebo jezdili na výlety. Zajímám se taky o auta a poté, co se to dozvěděl můj hostitelský děda, mi nabídl, že mu můžu pomáhat v garáži, kde jsme opravovali auto a vyměňovali díly nebo kola. Další společnou činností bylo sledování hokeje nebo návštěvy hokejových zápasů.
Najít si kamarády nebylo zpočátku lehké. Měla jsem sice u sebe ve třídě německou AFS studentku, a i když bylo dobré mít někoho, kdo byl taky nový, bylo těžší si ve třídě zvyknout. Spolužáci byli o rok až dva starší a odmítali se s námi bavit. Později jsem si našla skupinku, se kterou se to nakonec ve škole zlepšilo. Na AFS stékání jsem si našla nejlepší kámošku, která byla z Itálie. Spolu s ní a s mojí rodinou jsme podnikali hodně věcí. Setkávali jsme se taky s dcerou kolegyně mojí mámy.
V průběhu pobytu mě rodina chtěla seznámit s blízkým i vzdálenějším okolím a tak jsme pořád jezdili na krátké i dlouhé výlety – do blízkého národního parku na túry nebo na výlety do měst. Taky jsem měla možnost letět s rodinou na dovolenou na Floridu do zábavního parku Universal Studios. Byli jsme například v Miami, kde jsme byli na hokejovém zapase. Celý pobyt jsme si moc užili. Moje přání bylo jet kolem Vánoc do New Yorku. Dostala jsem to jako dárek k Vánocům, takže jsme v tomto městě strávili první dva dny v roce. V květnu byla možnost jet s AFS na setkání do Toronta. Do New Yorku jsem se pak dostala ještě jednou, a to se třídou v rámci třídního výletu. Byl to zážitek pro všechny.
Vzhledem k tomu, že jsem bydlela asi 20 minut od lyžařského střediska, jsem si hned na začátku pořídila permanentku a o volných víkendech jezdila lyžovat. Problémem však obecně bylo, že podobně jako v USA se v Kanadě mimo velká města člověk dostane všude jen autem. To mě dost omezovalo i s ohledem na kontakt s kamarády. Pořád se muselo domlouvat, kdo mě odveze nebo vyzvedne a ne vždycky byl někdo k dispozici. Není tam taková volnost pohybu, na kterou jsme zvyklí v Evropě.
Jídlo v Kanadě je tak trochu mix americké a francouzské kuchyně, mají ale i své speciality. Každý určitě zná javorový sirup, ze kterého se dělají i bonbóny a lízátka, které tam jsou velký hit. Tradičním pokrmem v Québecu je tzv. „poutine“. To jsou hranolky s BBQ omáčkou a speciálním sýrem, ale existuje taky verze „italienne“, kdy se používá boloňská omáčka. Další místní specialitou je „pâté chinois“, tj. čínská paštika. Z názvu to úplně nevyplývá, ale jedná se o mleté maso s kukuřicí a bramborovou kaší. Nezní to moc chutně a taky to moc dobře nevypadá, ale zdání klame.
Roční pobyt v zahraničí bych každému doporučovala. Člověk se tam hodně naučí nejen obecně, ale i sám o sobě. Musí vylézt ze své komfortní zóny, zvládnout nejrůznější, někdy ne moc příjemné situace. Získá ale zážitky a vzpomínky na celý život a pozná nové kamarády doslova z celého světa. Byl to prostě úžasný zážitek a rok.”
Reiko, roční program v Kanadě