…aneb “Karima nevyvětráš..”
Jsme pětičlenná rodina, která před pár lety utekla z města a odstěhovala se do malé horské vesničky v Beskydech. A díky programu AFS jsme dostali kus světa až k nám.
Jsme aktivní a nebojíme se dobrodružství. Přivítat u nás studenta ze zahraničí byla prima výzva. Neměli jsme mnoho času na přípravu, ale to vůbec nevadilo. Karim byl připravený za nás za všechny. Přiletěl až z dalekého Chile, z oblasti pro nás už subtropické. Přicestoval na konci února do sněhem zapadaných Beskyd, kde jsme si odhazovali cestičku domů lopatou. Ale bral to od začátku sportovně. Jeho bezedné zavazadlo obsahovalo oblečení a boty na všechna roční období dárky, tradiční chilské potraviny, předměty na prezentaci tradic, a podobně. Tvrdil, že není špatné počasí, jen špatné oblečení. A nebyl připraven jen na nezmary počasí, překvapoval nás po celou dobu svého pobytu u nás.
Možná si říkáte stejně jako my na začátku, že čím větší je geografická vzdálenost, tím větší budou kulturní rozdíly a zvyky. Nemohli jsme se mýlit více. Karim přijel a okamžitě zapadl, a to nejen do sněhu. Naši synové ho hned začali brát jako staršího bráchu. Stačilo pár minut a všichni se smáli, nehledě na jazykovou bariéru. Děti se vždy adaptují jako první, ale musím uznat, že kulturní šok se nekonal ani v dalších oblastech. Karimovi chutnalo snad vše. Nejen typická česká jídla jako knedlíky, svíčková či buchtičky, ale i ty místní – halušky nebo bramborové placky pečené na peci. My jsme naopak do našeho jídelníčku zařadili mnohem více avokáda ve všech podobách, naučili se péct typické chilské dezerty a ochutnali nejlepší hot-dog na světě – tzv. completo, které má v chilském kalendáři i svůj svátek. Co se týče tradic, tak tam už by se nějaké rozdíly našly. Největším překvapením pro Karima bylo asi pletení a použití pomlázky.
Rozdíl v našich jazycích bylo asi to jediné, co jsme řešili. Kromě mě a nejstaršího syna neuměl (ano, píšu to schválně v minulém čase) nikdo sestavit větu anglicky, se španělštinou se setkal ve škole také pouze náš nejstarší syn. Pak ale nastalo jakési „lomňanské zmatení jazyků“. Oba mladší synové během pár týdnů začali samostatně komunikovat v angličtině, a tak se angličtina stala naším primárním jazykem i při komunikaci doma. Navíc jsme pochytili něco ze španělštiny, Karim zase z češtiny, a dokonce i z našeho nářečí, kterému se říká „po naszymu“. Nová slovíčka, jejich výslovnost a spoustu legrace kolem, to bylo na denním pořádku.
U nás v „gorolii“ není třeba umět jazyk, lidé jsou srdeční a otevření a vždy se nějak domluví. A to usnadnilo Karimovi zapojit se hned do místního dění. Kromě akcí v okolí, kam chodil s celou rodinou, se stal významným členem místního fotbalového klubu, účastnil se sportovních soutěží (fotbalových zápasů, běhu na Kozubovou či jako doprovodu při dobře známé beskydské B7).
Navzdory tomu, že se Karim přistěhoval pravděpodobně do toho nejzazšího kouta ČR (nejkratší cesta autem do Prahy je více než 380 km dlouhá), z hlediska možnosti něco navštívit a vidět rozhodně netrpěl. Prozradil nám, že si s rodinou v Chile povídali o tom, jaké to v ČR bude. Poznamenal prý, že by se nechtěl dostat někam sem, do našeho regionu – daleko od Prahy, od všeho zajímavého dění, od ostatních studentů AFS. Celkem škoda, že jsme nemohli vidět jeho výraz, když přišla nabídka právě od nás jako hostitelské rodiny. Zato jsme ale viděli šťastného kluka, jak před návratem domů do Chile dolepuje poslední turistickou vizitku do svého turistického deníku. Při pohledu zpět je až neuvěřitelné, kolik jsme toho za ten rok stihli. Českou republiku jsme procestovali křížem krážem, navštívili spousty hradů, městských památek, muzeí, jeskyní, rozhleden, přírodních rezervací, zoo, sportovních a kulturních akcí a představení. Provedli jsme Karima všemi možnými specifiky našeho regionu nevyjímaje oblast hornictví, pivovarnictví či folklóru, ale vycestovali jsme také do zahraničí – do sousedního Polska, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Itálie, Slovinska či Nizozemí. Pro nás jako rodinu to byla jedna velká dovolená a také neuvěřitelná zkušenost a poznání, že tady máme být na co hrdí.
Pravda je, že jsme mysleli na to, jestli se Karimovi nebude daleko v Beskydech stýskat po AFS studentech. Ale nakonec i to se povedlo k radosti nás všech vyřešit. Karim často a rád jezdil za AFS kamarády do Prahy i jinam po ČR. A protože víme, jak je tady ten náš maličký ráj na zemi svou atmosférou nakažlivý, vymysleli jsme akce i u nás doma, abychom ostatní AFS studenty také trochu poznali. Přijela jich víc než desítka a mnozí z nich se opakovaně vraceli. Naši kluci tu měli najednou celý svět z pohodlí domova.
Když se po roce hoštění náš nejmladší syn nastěhoval zpět do svého pokojíčku, který předtím obýval Karim, a já mu přišla před spaním otevřít okno, říkám mu, že si nemohu pomoct a pořád tam toho Karima vidím. A on na to úplně bezelstně odvětil: „Mami, Karima nevyvětráš.“ Líp bych to neřekla, Karim zůstane v našich srdcích už napořád. Věříme, že se časem najdeme prostor pro nějaký další kousek světa, který budeme chtít takto poznat. Jsme AFS neskutečně vděční za to, jakou zkušenost nám dopřála a co všechno pro studenty a hostitelské rodiny dělá.
Rodina Chytkových z Horní Lomné v Beskydech