Jedu rychlíkem z Přelouče do Prahy a přemítám, proč po dlouhých 16 letech s AFS, od září 2001, u této vzdělávací, mezinárodní, nestátní a neziskové organizace stále dobrovolničím.
Jsou to nedávná slova naší německé dcery (už je to opravdu 13 let, co jsme ji hostili?), že si po spolupráci s dalšími neziskovkami všímá, jak jsme dobře organizovaná a fungující společnost? Nebo je to ta spousta kamarádů, známých a přátel, které jsem za ta léta u AFS získala? Nebo mne láká energie mládí, cizí jazyky či radost, že se nějaká naplánovaná akce vydařila a nese své ovoce?
Odpověď po dnešní akci?
Jedu do Prahy za vlastní rodinou, která se pomalu rozrůstá, přibyly snachy, zeťák i vnoučata, a staří rodiče nemládnou. Mám tedy dost co dělat i tak. Tak co mne drží, že se stále hlásím v AFS k různým dobrovolným činnostem, které jsem schopna sama nebo s dalšími dobrovolníky uskutečňovat? A dnes, po akci, které jsem se právě zúčastnila, mne jedno vysvětlení napadá.
Kývla jsem totiž na pozvání Gymnázia Přelouč zúčastnit se Dne otevřených dveří. S gymnáziem dlouhodobě spolupracujeme, již od dob Masakichiho z Japonska, prvního našeho studenta, který se u nás doma na rok zabydlel. Pozvání na Den otevřených dveří zařídil můj 16letý AFS kamarád Lukáš, také dobrovolník, student této školy. Vybavena letáky a dalšími propagačními materiály sedím v sousedství třídy profesorky Sovové, sympatické angličtinářky, která s námi nedávno spolupracovala při společné akci, setkání našich AFS studentů a studentů gymnázia.
Průběh akce
Je skeptická k očekávané účasti rodin. Ale návštěvnost nás překvapí. Rodiče se svými převážně desetiletými, jedenáctiletými potomky chodí ve velkém počtu a tak mám co dělat, abych stíhala všem zájemcům o informace řádně vysvětlit, proč tam jsem a co je AFS. Ale zájem je, rodiny poslouchají, vyptávají se a mám pocit, že se nemíjíme v pohledu na získávání zkušeností, na to jak se naučit pohybovat a vyznat v mezikulturním prostředí, a to především ve věku 15-18 let. Hostit či poslat dítě „na vandr“ – to tu už přeci kdysi bylo, ne?
Jak tak k rodičům a jejich dětem mluvím, si náhle pro sebe uvědomuji, jak jsem zase rozkurážená a ve svém živlu, jak mne baví a těší zprostředkovávat informace o světě, kde se lidé sbližují, poznávají, jsou k sobě přátelští a hodně se dozvídají i o sobě samých. Vyprávím jim o svých zkušenostech s hoštěním Masakichiho, Toma a Lydi, i o tom, jak náš Kuba strávil jeden školní rok v Norsku. Vysvětluju, že AFS víc dává než bere, rozdávám letáky. Po téměř třech hodinách ještě předávám zbylé letáky paní profesorce a utíkám na svůj vlak.
Výsledek mého přemítání
A cestou ve vlaku si uvědomuji, že chci do takového světa patřit. To, co právě dělám, může být maličkým střípkem v mozaice dobrých vztahů mezi lidmi. Dělám vlastně i pro sebe, pro své děti a jejich děti.
A tak že to zatím zůstane. Chci být prostě i nadále součástí AFS, i když už nemám ten elán jako před 10 – 15 lety. Že se mi už nechce jezdit za rodinami a jejich studenty někam daleko? To ale nevadí. Můžu přeci působit hlavně ve svém okolí. Tato akce v Přelouči mi dává naději, že to takto půjde. Na otázku proč dobrovolničím jsem našla prostou odpověď – rodina se neopouští.
– Petra F., dlouholetá AFS dobrovolnice a hostitelská maminka z DOSu Hradubicko
Dobrovolnictví jako cesta ke změně
Zaujala tě myšlenka dobrovolnictví? Chceš potkávat nové lidi z všech koutů světa a přitom získávat nové zkušenosti a dovednosti, které jsou potřebné v dnešním globálním světě? Staň se součástí mezinárodní skupiny aktivních lidí, kteří pomáhají, aby se mezikulturní porozumění ve společnosti stalo realitou. Pokud se i ty chceš stát součástí AFS: