O tom, jak se u nás Kotarovi daří se dočtete v článku z 25. října 2013 v Rakovnickém deníku.
Kotaro: Otova maminka vaří skvěle. Oblíbené mám knedlíky
Sedmnáctiletý Kotaro Takahashi z dalekého Japonska bude rok žít a studovat na Rakovnicku. Je studentem rakovnického gymnázia (třetí ročník) a dočasný, druhý domov našel v rodině Kšírových z Pavlíkova.
Přirozeně nás zajímalo, jak zvládá tuto velkou životní změnu. Sešli jsme se v kanceláři ředitelky gymnázia i s jeho mladším spolužákem, čtrnáctiletým Otou Kšírem, který zvládl na jedničku roli překladatele z angličtiny do češtiny.
A jak vypadá výuka Japonce na českém gymnáziu?
„Je to hodně těžké,“ přiznává Kotaro. Důvod je nasnadě, překážkou je zatím čeština.
„Ale hodiny angličtiny jsou v pohodě. Ale protože chodím kromě angličtiny už jen na matiku, fyziku a chemii, tak se to dá zvládnout. Rozumím tomu, co je na tabuli, protože jsme hodně z toho brali už v Japonsku,“ upozornil Kotaro. Nejvíce se mu líbí hodiny angličtiny s Nicholasem Cusackem. Hodně prý naučí a jeho vyučování je zajímavé.
Pochopitelně jsem se zeptala na jeho první dojmy z České republiky potažmo z Pavlíkova a dozvěděla jsem se, že se zde Kotaro cítí velice příjemně. „Je to tu hodně jiné než v Japonsku, ale cítím se tu moc dobře. Líbí se mi ten otevřený prostor, všudypřítomná příroda. Máme z domu hezký výhled a především tam není žádný hluk,“ popisuje pozitiva života na rakovnickém venkově Kotaro. Pokoj sdílí s Otou.
Moje další otázka tedy zákonitě míří k němu a týká se toho, zda a jak spolu tráví kluci volný čas po škole.
„Hrajeme hry na počítači. Ukázal mě ty, které hraje doma. Také se spolu učíme. Třeba se snažíme vylepšit jeho angličtinu. On čte a já ho opravuji, když má špatnou výslovnost. Půjčuje si anglické knihy od našeho učitele angličtiny. A protože miluji japonské seriály, tak je sledujeme spolu,“ nastínil Ota. Společně s celou jeho novou českou rodinu pak prý jezdí na výlety.
Kromě toho prý Kotaro miluje volejbal. „Já jedu do Základní umělecké školy v Rakovníku a on hrát volejbal do rakovnické sokolovny. Na to se pokaždé hodně těší. Půl hodiny předtím, nežli volejbal začíná, nás zburcuje, abychom už jeli,“ směje se Ota. Kromě toho si Kotaro dle svých slov ve volných chvílích rád čte a dívá na sportovní přenosy, a jako každý mladý člověk chodí komunikovat na Facebook a Twitter. A hodně programuje.
Rád by jednou tvořil elektronické učebnice. Hodně ho zajímá informatika, matematika a programování. Tímto směrem by jednou mělo směřovat i moje studium a práce. Rád bych se dostal ke společnosti, která se zabývá programováním nebo právě těmi elektronickými učebnicemi,“ prozrazuje své sny Kotaro.
Do České republiky přijel na zkušenou ze známého japonského města Tsushima. „ Je tam hodně aut a vysokých budov. Skoro žádná příroda. Právě proto se mi tady tak líbí,“ připomněl Kotaro.
Jeho rodinu ještě tvoří rodiče, přičemž jeho otec je v současné době v Indii. Dále bratr a babička.
Sedmnáctiletý Kotaro působí velice vyspělým dojmem muže na prahu dospělosti, který dobře ví, co od života chce. Přesto se ho ptám: „Jsi tady sice krátce, ale přesto by mě zajímalo, zda se ti po domově nestýská?“ Odpověď přichází od Kotara po velice krátkém zamyšlení: „Zatím ne. Sžívám se s novým prostředím, sbírám informace, zpracovávám dojmy a stále mám co dělat.“ Co vedlo Kotara k rozhodnutí studovat Čechách, je moje další otázka. „Mám rád historii. Chtěl jsem zaprvé vidět na vlastní oči staré historické budovy jako jsou třeba v Praze. Zadruhé vaší zemí prošlo, už za dobu její existence, hodně režimů. Bylo tu třeba Rakousko–Uhersko, demokracie i komunismus. Chtěl jsem vědět a vidět, jak to tady u vás, po takových zkušenostech dnes vypadá, pocítit dějiny na vlastní kůži. A do třetice jsem si řekl, že je to určitě dobré pro život studovat v zahraničí,“ vysvětlil Kotaro.
Problém má zatím jen v komunikaci se spolužáky. Češtině nerozumí, ale věří, že se to za pár měsíců zlepší. Stejně jako se tomu stalo přes první počáteční drobná, spíše úsměvná nedorozumění v soužití s jeho hostitelskou rodinou v Pavlíkově. A Ota upozorňuje: „Teď už je to jen lepší a lepší.“
Mladého hosta z Japonska v Pavlíkově přijali Otovy rodiče a pětiletá sestřička Zuzanka.“ Ještě mám staršího bratra, ale bydlí v Praze,“ upřesnil Ota. Nejakčnější v učení Kotara českému jazyku je právě malá Zuzanka: „Popisuje mu všechny předměty, které doma máme. Ukazuje na ně a říká, tady je stůl, tady židle … Moc ji tohle učení Kotara baví,“ vypráví Ota. Nemůže nepadnout otázka, jak mu chutná česká kuchyně a Kotaro si libuje nad knedlíky a dodává, že maminka Oty je skvělá kuchařka.
A ještě na závěr objasněme otázku jak se vlastně Kotaro ocitl u rodiny Kšírových. „Přišla s tím máma, že bychom si k sobě mohli někoho vzít na studijní pobyt. A já souhlasil.Táta zpočátku váhal. Pak jsem odjel na tábor a mezitím se asi rodiče domluvili, protože mi přišla překvapující esemeska, že si tedy nějakého studenta k sobě vezmeme. To mě nadchlo. Mám rád Japonsko. Řekl jsem si, že budu mít k sobě parťáka, se kterým bychom se mohli dívat společně na jejich seriály. Což stalo a už jsme dohromady zhlédli hodně sérií,“ konstatuje ještě spokojeně Ota Kšír a Kotaro přikyvuje.
Autor: Jana Elznicová
