Pamatuji si, jak jsem na jednom z prvních hovorů s AFS říkala, že je mi opravdu úplně jedno, kde v Itálii budu, jenom že bych se možná radši vyhnula úplnému jihu a ostrovům. Asi v půlce listopadu jsem seděla u laptopu na posteli a skákala radostí, že pojedu na půl roku k moři. Na Sicílii. Nic jako zděšení nebo zklamání nepřišlo, naopak se přivalilo nadšení z rodiny a nádherného místa a mamčiny občasné obavy, že tam budou mafiáni nebo uprchlíci, když je to tak blízko Africe. Došlo mi, že pár měsíců zpátky ze mě mluvily předsudky a Kmotrem podložený strach.

Po příjezdu na Sicilku jsem byla zaskočena / mile překvapena / uchvácena tím, jak:

  • nádherné a plné historie to tam je! (A jak moc si svou historii uvědomují, od Řeků až po Borsellina.)
  • milí lidé na Sicílii jsou. Jakožto pro cizinku, na kterou nemuseli mluvit anglicky, by se pro mě ztrhali.
  • jsou tam všude palmy a moře. Petice za palmy a moře v Česku, děcka!

I když jsem z toho měla nervy (já mám nervy ze všeho teda), s rodinou jsme si sedli na 100 % a i přes pár složitějších okamžiků, které plynuly hlavně z toho, že jsem byla opravdu člen rodiny, a ne dekorační předmět, jsem si nemohla přát nic lepšího. Ke svému malému bráchovi mám teď dvě ségry a nejlepší kamarádky v jednom. V host mamce jsem našla parťačku na sport a s host taťkou jsem sdílela stejně blbý smysl pro humor. Ale ten jsme tam tak nějak měli všichni. Rodina mě držela, když se mi stýskalo nebo jsem měla moc velké depky z toho, že další papouškování dějepisu už nezvládnu. Hrávali jsme spolu UNO, kecali a samozřejmě jedli.

Jídlo je totiž největší perla místní kultury, národní hrdost a jazyk lásky v jednom. Všeříkající jsou asi oslavy, které končily skoro hned, jak se dojedlo (a i tak trvaly docela dlouho), nebo když mi moje host mamka psala na letiště, jestli jsem si už snědla sendvič, co mi dala.

Abych pravdu řekla, zpětně se stydím za to, že jsem si říkala, že bych na jih nechtěla. Na severu vám možná budou tvrdit opak, ale jih je nádherný. Lidé jsou tu hrdí, vědomí své historie, kterou vám začnou vykládat na potkání, někteří si stále drží svůj dialekt* (který mi dal zpočátku dost zabrat, ale teď jsem na něj stejně hrdá, jako část místních) a všichni tu jsou hlavně nesmírně milí, ochotní, srdeční a vřelí, čímž nahrazují pokulhávající systém. Myslím, že se od nich máme v Česku co učit.

*sicilština je částí sicilské populace milovaná a neumí se jí vzdát – často i přes to, že jsou to velmi vzdělaní lidé, kteří třeba žili na severu a umí perfektně italsky. Dialekt je však většinou společnosti (včetně mojí rodiny) spatřován jako jazyk nevzdělaných lidí na okraji společnosti.

– Lucy V., semestrální program v Itálii


Nabídka programů v Itálii:

Jak se přihlásit na program?

Je-li Itálie Tvá jasná volba, můžeš začít vyplněním nezávazné přihlášky na program.

V případě dotazů kontaktuj koordinátorku programu Studium v zahraničí: KONTAKTY