Pavlíkovi z malé vesničky u Hodonína otevřeli svůj domov a srdce Alessii z Itálie. Prožili s ní krásný rok plný nezapomenutelných zážitků.
Aless byla úžasný, pracovitý a ctižádostivý človíček. Vůbec nevím, jak se to stalo, že jsme si vybrali právě ji. Nejenom , že nám vyhovovala povahou, ale navíc jsme si jako “ matka a dcera“ byly podobné, což nám řekla i její biologická rodina. Nejvíc byla fixovaná na mě, což je pochopitelné, byla jsem jediná ženská v rodině.
Starší syn s námi nebydlí, ale velmi rád se s ní setkával, posílali si po instagramu fotky míst, kde zrovna byli. Mladší syn byl velmi opatrný, zpočátku moc nekomunikoval. Až poslední měsíc, jak je u něj běžné, si s Aless užily parádní chvilky.
Užili jsme si legrace při hrách Doublle, kdy ona pojmenovávala česky, můj přítel anglicky a já italsky. Užila jsem si ji ve všech holčičích podobách v kuchyni, při nakupování, při vybírání plesových šatů, u kadeřnice a i při studiu, kdy jsem ji zkoušela.
Úplně nás dostalo jak vážně brala češtinu. Duolingo (mobilní aplikace na výuku cizích jazyků, pozn.) nevynechala žádný den, často nás žádala, abychom jí pojmy vysvětlovali. Chtěla každé ráno slyšet češtinu u snídaně, psala jsem jí malé lístečky se vzkazy. Později jsem zjistila, že si všechny schovávala a odvezla si je domů.
Nemůžu ale hostit tak rychle dalšího studenta, protože já vlastně vždycky, když vstoupím do pokoje, kde bydlela, mám slzy na krajíčku. Moc se mi po ní stýská. Nechala jsem ho tak, jak ho uklidila ona. Na nástěnce z korku nám nechala srdíčko ze špendlíků.
Byly to krásné měsíce, nikdy na ně nezapomenu. Jsem pyšná na to, že jsme to zvládli a že se Aless u nás líbilo.
Pavlíkovi, Hodonínsko.
