Alena je dlouholetá a zkušená AFS dobrovolnice. Hostila několik zahraničních studentů a všechny její tři děti studovaly s AFS v zahraničí. Na letošním výročním shromáždění získala Mimořádné ocenění za dlouhodobou podporu a rozvoj programů. Toto ocenění získala jako první AFS dobrovolník v České Republice.
S Alenou si o jejích zkušenostech a zapojení v AFS povídala Lenka z Dobrovolnické skupiny Brněnsko.
Ahoj Ali, jak dlouho v AFS působíš?
Ahoj Lenko, já jsem součástí AFS už dlouho. V roce 2000, kdy jsem o AFS poprvé slyšela na jedné prezentaci, jsme se zároveň přestěhovali do rodinného domu za Prahu. Tam bylo plno místa a my měli pocit, že u nás klidně může nějaký student bydlet. Ve stejném roce jsme tedy poprvé hostili zahraničního studenta a zároveň naše nejstarší dcera Jana vyjela studovat na rok do Německa. Postupně jsme hostili několik studentů z různých zemí a studovat do zahraničí s AFS postupně vyjely všechny naše tři děti.
Jak jsi se o AFS původně dozvěděla?
Bylo to na prezentaci od AFS, kde studentka z Brazílie vyprávěla o své zemi a o svém pobytu zde v ČR. Uměla úplně úžasně česky, až jsem žasla. A měla tolik zážitků! Doteď si živě pamatuji, jak plynule česky vyprávěla, že bydlí v Žatci, chodí na obchodní akademii a má dvě české sestry. Zcela suverénně a sebevědomě vše povídala před snad třiceti dospělými. A já jsem si s otevřenou pusou říkala „Jo, to chci pro naše děti, aby byly takto sebevědomé, aby uměly takto skvěle prezentovat a mluvit.” Moc se mi líbila ta myšlenka ukázat dětem, že má smysl se učit cizí jazyky.
V roce 1990, krátce po sametové revoluci jsme u nás ubytovali zahraničního vysokoškolského studenta z USA. Američtí studenti přijížděli po revoluci do ČR vyučovat angličtinu. Manžel zrovna v té době změnil práci a potřeboval se naučit anglicky. A tak ho napadlo, že nejjednodušší bude u nás ubytovat studenta Toma, který do ČR přijel právě za výukou angličtiny. S manželem jsme se přestěhovali do obýváku a Tomovi nechali naši ložnici. Tom byl príma kluk a vlastně s námi bydlel skoro rok a půl. Každý večer si s manželem povídali anglicky. Byla to bezproblémová a vlastně moc přínosná zkušenost a proto jsme se nebáli jít do něčeho podobného a hostit studenta s AFS.
Na oné AFS prezentaci jsem tehdy byla v květnu a tak moc mě upoutala, že už z této schůzky jsme odcházeli s profilem Oscara z Venezuely, který měl přijet do ČR na AFS program v září. Začali jsme se těšit, že od dalšího školního roku získáme svého zahraničního studenta. Že získáme Oscara.
Stejný rok nakonec jela i má dcera Jana na roční AFS program do Německa a nám to skvěle zapadalo do naší koncepce, aby se děti staly více sebevědomé a učily se cizí jazyk. Jana rozhodně nelitovala. Litovala tedy trochu toho, že jela „jenom do Německa“, měla prý jet někam dál. Ale zase díky krátké vzdálenosti pak Německo a svou hostitelskou rodinu po programu několikrát navštívila. To se třeba našim dalším dvěma dětem, které byly na Novém Zélandu a v Bolívii, nepovedlo. A jako rodiče, kteří AFS předtím ještě neznali, jsme byli popravdě rádi, že jede „jen“ do Německa. Kdyby se naneštěstí něco stalo, můžeme tam autem přijet.
Měla jsi z něčeho strach, když si další dvě vaše děti vybraly pro studium v zahraničí vzdálené země Bolívii a Nový Zéland?
Přiznám se, že když jsme vypouštěli Janu do Německa, tak jsme obavy trochu měli. Pak jsme ale pochopili, jak AFS kancelář v Česku funguje a že je to mezinárodní organizace, která má stejná pravidla ve všech zemích. Obavy ze mě spadly. I jsem pak říkala, že kdyby AFS posílalo děti na Měsíc, do vesmíru, tak bych je tam klidně poslala, protože oni to zvládnou, AFS to zařídí. A ta vzdálená a neznámá Bolívie byla možná i nejzajímavější a nejlepší zkušenost.
Co vše tedy v AFS děláš?
Dlouho jsme hostili a i hostitelské rodiny patří do skupiny dobrovolníků. Hostí nezištně, bez nároku na odměnu. Spousta rodin má zájem hostit na měsíc nebo tři měsíce. Ale rozhodnout se, že si vezmu někoho do rodiny na rok, je poměrně složité. I když je hoštění úžasná zkušenost, omezuje to domácí režim. To nebudu říkat, že ne. Zároveň je to ale velmi obohacující. Dobrovolničili jsme všichni tedy hned od začátku takto. Pak se postupně přidávaly další aktivity. Když se studenti vracejí z programů, stávají se obvykle dobrovolníky. Většinou jsou nejdříve kontaktní osobou, pak začnou působit jako školitelé, dělají prezentace na školách, jezdí na soustředění. Třeba Ela jezdila na soustředění spíše se zahraničními studenty, Juráš se naopak více věnoval sendingu, takže studentům z Česka, kteří na své programy odjížděli.
Mě AFS oslovilo s výukou češtiny. V roce 2008 jsem začala vyučovat češtinu pro hoštěné studenty a pokračovala jsem celých deset let. Dělali jsme si to hezké, chtěla jsem to udělat tak, aby se studenti chtěli učit. Zařizovala jsem pro ně různá divadelní představení, když se mi líbil nějaký článek v novinách, tak jsme si ho na hodině společně přečetli a hledali v něm slova, kterým už rozumí. Věnovala jsem tomu čas i mimo naše vyučovací hodiny a AFS jsem hodně žila.
Tím, že jsem měla zkušenosti jako hostitelská maminka, mě AFS poprosilo, jestli bych také nepomohla s náborem hostitelských rodin. S dcerou jsme chodily prezentovat o AFS na třídní schůzky, apod. Byla to skvělá kombinace, já jsem tam byla jako hostitelský rodič a dcera byla sama na AFS programu. Pak jsem se stala kontaktní osobou pro hostitelské rodiny a koordinátorkou pohovorů v hostitelských rodinách. V rámci nich se prověřuje, zda je rodina pro hoštění vhodná, seznamuje se s AFS. To dělám doteď a snažím se stále podporovat AFS a hostitelské rodiny. Vždy jsem cítila, že AFS má smysl a cítila jsem se tu mezi lidmi dobře.
S celou rodinou. Zleva syn Juráš, Alena, manžel Jirka, dcera Jana a Ela.
Jak vnímá dobrovolnictví v AFS tvá rodina?
Děti mě podporují. Samy byly dobrovolníky a bylo to moc pěkné, protože AFS pro nás byl zdroj společných zážitků a společného povídání. Manželovi se myšlenka AFS moc líbí. Když jsme hostili, manžel se maximálně zapojoval. Nesouzní tedy úplně s tím, kolik času a myšlenek AFS dávám:) Ale mě samotné dává AFS množství energie. Nabíjí mě to, těší mě to. Jakmile dostanu email od AFS, že se přihlásila nová hostitelská rodina a mám jet na interview, hned se mi rozzáří oči a energie mám najednou mnoho. Je to relax.
Podle čeho si vaše děti vybíraly země, kam pojedou?
Nejstarší dcera Jana jela do Německa díky stipendiu. Ele moc nešly jazyky, ale jejím cílem byla angličtina. Původně chtěla do Japonska, ale Nový Zéland, který navrhnul manžel, to kvůli angličtině vyhrál. Juráš byl ovlivněný Oscarem, naším prvním hoštěným studentem, který byl z Venezuely. Chtěl daleko, zdokonalit se ve španělštině, a tak jel do Bolívie. Bylo zajímavé, že se kromě španělštiny vrátil i s perfektní němčinou, protože v jeho třídě byly čtyři holky z AFS z Německa. Anglicky už uměl díky tomu, že jsme byli hostitelskou rodinou. Nebál se díky tomu mluvit.
Co si jako maminka myslíš, že vašim dětem studium v zahraničí dalo?
Největším přínosem byla určitě samostatnost. Odjelo šestnáctileté dítě a vrátil se sedmnáctiletý dospělý. Dalo jim to sebevědomí a sebeúctu, že to zvládli, že jsou dobří. Zároveň získali velkou pokoru a toleranci. Juráš v Bolívii bydlel s rodinou, která neměla ani pračku. Na naše poměry to byla chudá rodina. A nejvíce si tam povídal s paní na úklid, což byla ještě chudší paní, která s rodinou bydlela. Když se děti vrátily, vážily si daleko více sebe navzájem, věcí okolo sebe. Zažily tam zase něco jiného, načerpaly zkušenosti.
Jaké studenty jste hostili?
Nejdříve jsme si říkali, že hostíme kvůli našim dětem, aby se otrkaly, učily anglicky, poznaly někoho ze zahraničí. Ale pak jsem zjistila, že i já se toho spoustu učím, sama o sobě. Někdy jsme si studenty vybrali, ale někdy naopak počkali a vzali si studenta až na konci výběru, když se nenašla jiná vhodná hostitelská rodina. Hostili jsme studenty z Venezuely, Islandu, Japonska, Thajska, Německa, Brazílie, Nového Zélandu a Argentiny.
O každém studentovi budu ráda mluvit, všichni byli skvělí. Nejvíc se mi líbilo dvojnásobné hoštění, měli jsme zároveň studentku z Islandu a Thajska. Holky byly hodně rozdílné, ale krásně se sžily. Doteď se kamarádí a navštěvují. I do naší rodiny krásně zapadly. Nejstarší Ela byla tehdy pryč a Juráš tyto dvě nové sestry adoptoval opravdu skvěle. Já vždy říkám, že se děti okopávají. Prostě neměl k nim moc úctu, opravdu se k nim choval jako k sestrám a oni mu občas také dávaly zabrat 🙂 Perfektně k nám prostě sedly, bylo to krásné.
Hoštění studentky z Německa se bohužel moc nepovedlo, nebylo jí u nás hezky a asi po měsíci tedy měnila rodinu. My jsme si namísto ní vzali studentku z Brazílie. Byla taková trochu „slečinka“, asi bych si jí normálně nevybrala, ale nakonec byla prima. Byla vlastně byla jedna z nejlepších. Zpětně jsem se dozvěděla, jak až moc si svůj program v Česku užila, že se jí u nás opravdu moc líbilo. Měla jsem strach, že je jí tu v Česku hrozná zima, protože je přeci jen z Brazílie, a ten rok byla opravdu zima. Obávala jsem se, že bude mít vzpomínky jen na odklízení sněhu. Později ale přijela do Čech studovat vysokou školu a bydlela na koleji. Její spolubydlící, naše kamarádka, nám jednou vyprávěla, že ona studentka celý rok mluvila jen o nás a o svých zážitcích z AFS programu. To mi udělalo velkou radost.
Měli jste studentů opravdu hodně, přes deset. Co vás motivovalo hostit stále dál?
Mě se to líbilo, přišlo mi to smysluplné. Když jsem viděla, co program udělal s našimi dětmi, jak je AFS posunulo, chtěla jsem to tomu systému vrátit v podobě hoštění.
S letošními hoštěnými studenty při malování na keramiku.
Co se vašim studentům zde v ČR podle tebe líbilo a co ne? Co je vedlo právě do ČR?
Motivace sem přijet byla různá. Třeba Oscar z Venezeuly chtěl do Německa, ale tam se nedostal. A ČR byla hned vedle:) Ale moc se mu zde líbilo, učil se tady i němčinu. Jeho sen se mu nakonec přeci jen splnil a teď žije i se svými již dvěmi dětmi v Berlíně.
Gomori z Japonska jel do ČR kvůli architektuře, kterou chtěl v budoucnu studovat. Takže i my jsme s ním objížděli spoustu zámků. Naše Ela chtěla původně studovat v Japonsku, tak Japonsko přijelo k nám. Magnus z Islandu moc doma nebýval, využil svůj studijní program maximálně a načerpal, co mohl. A velmi kamarádil i s ostatními studenty, dobrovolníky. Chtěl studovat animovaný film, znal Krtečka a různé další české Večerníčky. Seznámil se s nějakou holkou na UPRUM a vytvořili spolu animovaný film. Jsme stále v kontaktu, velmi jsme si sedli. Teď pracuje v marketingu.
Někteří studenti, třeba hned Oscar, v Česku poprvé lyžovali. Oscar měl tím pádem po školním lyžařském výcviku, kde se naučil lyžovat, stejný lyžařský styl jako náš tehdy osmiletý Juráš. Kopce tak sjížděli spolu, takovým tím širokým začátečnickým postojem. Nebo se studentům líbí fungující hromadná doprava a výlety po Česku. Občas byli unavení, protože on je ten program opravdu vyčerpávající. Pamatuji si, že jsme jednou přijeli do Třeboně na víkend, dorazili jsme až večer. Holky z Islandu a Thajska si šly hned lehnout a já z toho tehdy byla smutná. Bylo mi líto, že nesdílí mé nadšení z Třeboně. Ale další den už byly plné energie. Byla to opravdu má chyba, jelikož já očekávala něco, co nebylo nutné. Ony byly jednoduše unavené.
Co všechny naše studenty v Česku ale nezaujalo, jsou ovocné knedlíky. Většina zahraničních studentů je ani nebere jako jídlo a sladká hlavní jídla teda neměla úspěch. Nebo Sam z Nového Zélandu prohlásil o tlačence, že je to jen „fat and fat“ jako „tlusté a tlusté“. A to jsme mu to nenutili, jen jsme to měli na stole. Tlačenku teda ošklivě odsoudil 🙂
Máš nějaký vtipný zážitek se studentem?
Úsměvné bylo, když přijel Sam z Nového Zélandu. Když se jede z letiště k nám za Prahu, může se jet přes Prahu, nebo po okresní silničce mezi poli. A myslím si, že to manžel udělal schválně, že jsme ho z letiště vezli těmi poli. Sam se pořád rozhlížel a pak řekl „Kde jsou ploty?“, „To vám ty ovce neutečou?“. Byl z malé vesnice, kde byly všude ovce a ploty. Dodnes když tamtudy jedeme, si vzpomeneme, že Samíčkovi chyběly ty ploty.
Árndís jsme hostili v r. 2004. Přijela vloni za námi na návštěvu se svými třemi dětmi.
Jste se studenty stále v kontaktu?
Docela dost jich přijelo znovu Prahy. A třeba Arndis z Islandu má českého manžela, žijí na Islandu a mají 3 děti. Takže se dá vlastně říct, že máme 3 vnoučata na Islandu. Celá rodina do ČR jezdí poměrně pravidelně. U studentky z Brazílie bydleli naši kamarádi, když jejich syn v roce 2016 reprezentoval ČR v Riu na olympiádě. Letos jsem měla 60. narozeniny. Naše děti napsaly všem našim hoštěným studentům a ti mi poslali gratulace a videa. Mohla jsem tak vidět, kde teď pracují, jak žijí.
AFS nabízí program Eva Exchange. O co se jedná?
Eva Exchange je moc pěkný a zajímavý program pro hostitelské maminky. Vymyslelo se to v Belgii, ve Flandrech, a je to týdenní výměna mezi hostitelskými rodiči. V roce 2011 jsme se výměny s dalšími 8 maminkami zúčastnily a zažily jsme týden v Belgii u dalších hostitelských rodin. Bylo to velmi zajímavé, poučné a i když to byl jen týden, spoustu věcí jsem zjistila a taky si tak trochu vyzkoušela, jak náročné je být výměnným studentem. Fungovat v cizím prostředí, v jiném jazyce, přizpůsobit se. Měly jsme různý program, podívaly jsme se po památkách ale i na farmu s jablky. Hodně jsme se tak s maminkami z Česka poznaly, staly se z nás kamarádky a načerpaly jsme ještě více zkušeností a i energie působit v AFS. Vytvořilo to skupinu maminek, které pak opakovaně hostily, dělaly kontaktní osoby, pohovory s rodinami. Stejná skupina jsme pak roku 2012 byly v Lotyšsku. Po covidu chvíli trvalo, než se mi podařilo znovu navázat kontakt s maminkami v Belgii. Letos v červnu ale už byla v Belgii opět skupinka čtyř českých rodičů, v srpnu pojedou další čtyři a na jaře pak z Belgie přijedou k nám do Česka a budou bydlet u těch maminek, které v Belgii bydlely u nich.
Jak postupovat, když chci hostit studenta?
Je to úplně jednoduché. Nejlepší je si na internetu vyhledat stránky AFS a pod ikonou „hostitelský program“ je nezávazná přihláška. Tu vyplnit, respektive na sebe napsat kontakt a ozve se vám koordinátorka hostitelského programu. S tou vyplníte přihlášku, kde napíšete něco o sobě jako rodině, kde bydlíte, atd. Student nemusí mít vlastní pokoj, může mít pokoj se sourozenci.
Pak k vám domů přijde AFS dobrovolník na pohovor, abychom vás lépe poznali a vy jste poznali AFS. Jak jsem již říkala, studenta si trošku můžete vybrat ze zjednodušených přihlášek studentů (zda dívku, chlapce, bez omezení v určitých alergiích, vegetarián, nebo jestli chcete hostit od září nebo od ledna). AFS kancelář může někoho doporučit. Mají už bohaté zkušenosti, dokážou odhadnout, kdo by se mohl hodit právě k vám do rodiny. Zda by pro vás byl fajn spíše student z Jižní Ameriky, Evropy, Asie, někdo starší nebo mladší, introvertní nebo extrovertní. To jsou schémata, která se používají pro hlavní rozlišení, je docela umění skloubit předem studenta a rodinu. Může se samozřejmě stát, že si konkrétní student a rodina nesednou. Naopak si pak takový student může sednout s úplně jinou rodinou. Jak jsem říkala, žádná rodina není špatná a žádný student není špatný. Studenti přijíždí na začátku školního roku a také v jeho polovině. Hostitelské rodiny se tak hledají prakticky celoročně.
Kdo může hostit?
Hostitelskou rodinou se může stát jeden rodič s dětmi, úplná rodina, mladý pár, starší pár s dospělými dětmi nebo bez dětí, stejnopohlavní pár. Hostit může ten, kdo by chtěl někomu dalšímu předat svoje tradice, zvyky, a znalosti. Vítáme rodiny, které chtějí podpořit interkulturní vzdělávání a povědomí o globálních problémech. Vítáme také ty, kteří chtějí poznat svět takto z pohodlí domova a chtějí studentovi otevřít své srdce a přibrat ho ke společnému stolu. Po celou dobu hoštění budete mít podporu AFS kanceláře, dobrovolníků a také vaší osobní kontaktní osoby.
Je něco na co jsem se nezeptala?
Mě se AFS moc líbí. Ono je to na mě asi vidět, že hned rozkvetu. Myslím si, že je to moc přínosná zkušenost, jak hoštění, tak když děti vyjedou do zahraničí. Ta zahraniční zkušenost je nenahraditelná. A možná bych zdůraznila, že je něco jiného, když jede do zahraničí studovat středoškolák a vysokoškolák. Ten středoškolský student je jako houba a nasává všechno, hodně ho to ovlivňuje. Kdežto ten vysokoškolák nejede do hostitelské rodiny, ale bydlí na koleji a vlastně se pohybuje jenom v prostředí vysoké školy. A je to hotový člověk, kterého to moc neovlivní. Může získat zkušenosti a vědomosti v jeho studiu, ale už ho to tolik neovlivní jako člověka.
