Alex pochází z malé vesnice na Ostravsku. V srpnu loňského roku se vydala vstříc svému snu, poznat Japonsko a jeho kulturu. Studuje nyní na střední škole v prefektuře Iwate na severu ostrova Honshu a podělí se s vámi o zážitky ze svého ročního programu.
Jak to všechno začalo a moje hostitelská rodina
Jsem Alex a chtěla bych se tu s vámi podělit o své zážitky a třeba i lehce prohloubit vaše znalosti o Japonsku. Tyto kapitoly tedy můžete brát jako takový můj cestovatelský deník nebo možná inspiraci odhodlat se ke splnění vlastního snu.
Japonsko jsem vždy milovala a toužila ho poznat na vlastní kůži. Našla jsem si neziskovou mezinárodní organizací AFS (mimochodem velmi doporučuji, jsou opravdu úžasní) a moji rodiče mi nakonec dali povolení k odletu, i když mě stálo trochu úsilí je přesvědčit. O půl roku papírování, vyřizování a příprav později jsem stála na pražském letišti s kufry po boku a pasem v ruce.
Následující dva dny po příletu do Japonska jsme spolu se všemi ostatními výměnnými studenty absolvovali soustředění, které nás mělo trochu víc připravit na kulturní šok, který na nás číhal úplně všude a ve všem. A to doslova. Je neslušné jíst či pít za chůze, ale snad na každém kroku byste našli automat s pitím. Nebo třeba že všechno je tu naprosto čisté a bez odpadků povalujících se všude kolem, ale koš byste tu na veřejnosti našli jen těžko. No a teď si zkuste zapamatovat všechny ty informace a pravidla s nesnesitelným jet lagem, horkem, jak kdyby se vás někdo snažil uflambovat, a neustálou vlhkostí minimálně 40%. Tomu se říká vytíženost všech smyslů. Večer jsem si z vyčerpání pomalu ani nevzpomněla na vlastní jméno.
Oslava narozenin mého hostitelského táty
A po těch několika dnech a dvouhodinové cestě shinkansenem jsem se konečně poprvé setkala se svou hostitelskou rodinou. Jde o starší pár Japonce a Britky, kteří bydlí v prefektuře Iwate v malém městě a jsou prostě úžasní. Snad hlavně díky nim se mi nijak příliš nestýskalo po všech mi blízkých lidech v Česku, protože už od začátku to tu na mě působilo jako doma. Všichni mě přivítali s otevřenou náručí. A to nejen rodina, ale o pár dní později i noví spolužáci a učitelé.
O japonštině
Celá výuka, až na cizí jazyky samozřejmě, je vedena pouze v japonštině. Což pro mě znamená, že prakticky ničemu stále ještě nerozumím. A pravděpodobně ještě dlouho nebudu. Já se japonštinu upřímně učím již přes rok. Problém ale spočívá v tom, že vzhledem k nedostupnosti nějakého lektora v okolí mého bydliště jsem se vždy učila jen sama ve volných chvílích skrze internet, různé aplikace a učebnice, kterých ale v češtině moc k dostání není. Ve škole tady ale mám každý den individuální hodinu japonštiny, které mi toho dávají asi nejvíce.
Japonština využívá celkem dvě abecedy, kdy téměř každý znak představuje slabiku o jedné samohlásce a jedné souhlásce (tedy například na, mu, ka…). Přijde mi namístě ještě zmínit, že slabiky s Y (jako třeba ya nebo yo) se vyslovují jako J (tedy ja, jo…), slabiky s J (třeba ja nebo ji) se vyslovují jako DŽ (tedy dža, dži…) a slabiky s SH a CH (například shi nebo chi) se vyslovují jako Š a Č (tedy ši a či) . První abecedou je ひらがな (hiragana), která se používá pro původní japonská slova a výrazy, například ありがとう (arigatou ‐ děkuji) nebo ねむい (nemui – ospalý). Druhou abecedou je カタカナ (katakana), která je pak naopak využívána na slova přejatá z jiných jazyků, většinou ale z angličtiny, jako například チェコ (cheko – Česko) nebo カレンダー (karendā – kalendář). Každá z těchto dvou abeced má 46 znaků, což dělá dohromady 92 znaků, jež se musíte naučit, jestliže se chcete naučit japonsky. Jen dvě abecedy by ale přece byly příliš jednoduché. Proto se Japonci rozhodli používat 漢字 (kanji), což jsou znaky původně přejaté z Čínštiny. Japonci tyto znaky ale vyslovují naprosto odlišně a mnohdy pro ně mají i jiný význam. Aby toho pak nebylo málo, tak tyto znaky můžete kombinovat mezi sebou, čímž se mění nejen jejich význam, ale také výslovnost. Japonština má více než 10 000 kanji. V každodenním životě se jich ale používá snad “jenom” okolo dvou tisíc.
Škola
Výlet s hostitelskými rodiči do vedlejší prefektury v období kvetení sakur
S mým výměnným programem se samozřejmě pojí i navštěvování místní školy a v podstatě život normálního japonského středoškoláka. Proto bych se tady více než o školním systému jako takovém ráda rozpovídala o tom, jak to chodí na běžné japonské střední škole.
Tak v prvé řadě je zde asi neustálý nedostatek spánku. Jestli teda nebydlíte ve stejném městě jako je vaše škola, tak ráno musíte vstát brzo a nějak se dostat na nádraží a nastoupit do docela přeplněného vlaku. Škola začíná v 8:25 deseti minutami čtení a následnými deseti minutami třídnické hodiny. A po krátké, opět desetiminutové, přestávce pak začíná vyučování. Jedna hodina tady má padesát minut. A po čtyřech hodinách je obědová pauza dlouhá čtyřicet pět minut. Na škole není žádná jídelna nebo žádné kuchařky, které by nám vydaly jídlo, jak jsme na to v Česku zvyklí. Žáci zde jedí ve skupinkách se svými přáteli ve třídách a většinou si z domu nosí maminkami připravené obento. Jde o krabičku s rýží a všemi možnými ingrediencemi a přílohami. V Japonsku jde o obrovský nikdy nekončící trend. A když říkám trend, tak tím myslím trend. V obchodech tady koupíte třeba i speciální sypání na rýži ve tvaru pohádkových postav. V krabičkách bento na vás mnohdy čeká pestrá nabídka pokrmů vytvarovaných do roztomilých zvířátek a estetických tvarů.
Trénink kyuda
Po tomto zážitku následují další dvě hodiny, načež žáci začnou uklízet školu – všechny učebny, tělocvičnu i záchody. Někdy následuje odpolední vyučování, takže škola končí v 15:20 nebo v 16:30. A pak už se všichni vydávají na své klubové aktivity. Kaligrafie, ikebana, judo, karate, školní sbor… Nabídka je zde opravdu pestrá. Já navštěvuji kyūdō, což je tradiční japonská lukostřelba, ale o tom až dále. Nicméně domů se tak díky tomu vracím obvykle až po půl osmé večer, takže si asi umíte představit tu únavu. Do školy se zde nosí školní uniforma, kdy třeba i na tělocvik mají všichni stejné oblečení. Uvnitř budovy žáci nosí stejné tenisky s barevným pruhem v závislosti na tom, v jakém jsou ročníku. Nesmí se nosit šperky a doplňky, možná s výjimkou hodinek, a barvení vlasů je rovněž zakázané.
Studenti tady končí střední školu o rok dříve než my, takže mají pouze tři ročníky. A minimálně na škole, kde jsem já, jsou pak rozdělení do tříd podle zaměření a na základě toho pak mají sestavený rozvrh s předměty. Jsou zde například kurzy umělecké, sportovní, technické… Já jsem v jazykovém kurzu, takže nejvíce mám cizojazyčných a humanitních předmětů a nejméně pak naopak těch vědeckých.
Testy tady nemají kdykoliv během roku jako my, ale jednou za čtvrtletí je “zkouškový týden” se zkráceným vyučováním, kdy jednoduše píšou vše a ze všeho. Týden před tím jsou tedy zrušené všechny kluby a v hodinách většinou neprobírají další látku, ale připravují se formou samostudia.
Kulturní rozdíly
Již v momentě, kdy jsem vystoupila z letadla a opravdu stála tváří v tvář opravdovému Japonsku, jsem začala nasávat všechnu tu okolní atmosféru. Když člověk cestuje, všímá si kdejakých maličkostí. A o tom by podle mě cestování mělo být – poznávat svět, lidi, kultury a pomocí toho si pak uvědomit, jak úžasný život vlastně žijeme. Člověk se díky tomu stává moudřejším a víc a víc zvědavějším, což je jen dobře, protože cestování je podle mě hlavně o objevování, poznávání a všímání si. A přesně o to bych se s vámi v této kapitole ráda podělila. Protože i přes ty čtyři měsíce zde na mě dennodenně číhá jedna všudypřítomná potvůrka jménem “rozdíly”. Ach ty rozdíly… Nechápejte mě špatně, objevovat prakticky celý svůj každodenní život z naprosto nové pojaponštělé perspektivy je něco neskutečně fascinujícího. Čas od času ale narazíte na nějaký ten bizárek či jednoduše naprostou absenci logiky.
Letní festival v Hanamaki – alegorické vozy, tanečníci v kostýmech jelenů hrající na bubny taiko.
Jakožto pro Evropanku jsou zde pro mě jedny z největších rozdílů asi svátky. Nikdy jsem si neuvědomila, jak velkou roli, nejen v tomto případě, hraje náboženství. Konec konců tady se křesťanství moc nepraktikuje. Namísto toho v Japonsku dominuje buddhismus se šintoismem v těsném závěsu. Proto zde třeba vůbec neslaví Velikonoce. Halloween či Vánoce jsou pak ve velmi komerčním a americkém stylu. Namísto novoroční mše v kostele se zde lidé o půlnoci shromažďují u lokální svatyně či chrámu, kde pálí všechny své talismany a štěstíčka z minulého roku a doufají v požehnání bohů do dalšího roku. Tuto jejich tradici však praktikují snad všichni Japonci bez ohledu na to, jestli se považují za vyznavače buddhismu či ne. Na druhou stranu, jestli je něco, co je v Japonsku celoročním trendem, jsou to definitivně festivaly. Festivaly oslavující změnu ročního období, válečníky z minulosti, samostatné chrámy či svatyně, šintoistické bohy… O místních festivalech by se dalo pokračovat snad do nekonečna.
Nicméně když tedy pomineme rozdíly, ve kterých je očividný vliv náboženství, číhá zde na každém kroku nespočet jiných šoků a překvapení. Jednou z věcí, které byste si zde všimli asi jako první, je, jak čisté Japonsko je. Ale jak málo odpadkových košů byste zde na ulici našli! Upřímně, neuvidíte je zde prakticky nikde. Každý si v tašce či batohu nosí svůj vlastní “odpadkový sáček”, který pak vyprázdní po návratu domů. Možná také proto, že je neslušné jíst a pít za chůze, zde na každém jednom kroku nenarazíte na pohozené kapesníky, ubrousky, účtenky a podobně.
S odpadky se pojí recyklace. Co mě osobně docela překvapilo, bylo, jak Japonci recyklují PET lahve. Když svůj drink dopijete, nejdříve musíte láhev řádně vymýt, načež víčko a etiketu vyhodíte do plastu, zatímco samotná PET láhev patří do speciálního samostatného koše. Takže už víte něco málo o svátcích a o tom, jak je na tom Japonsko s odpadky. Jak je to ale třeba s veřejnou dopravou, konkrétně s vlaky?
V květnu jsem si spolu s další výměnnou studentkou z Itálie vyzkoušela taue, neboli sázení rýže. Je to aktivita organizovaná místní AFS skupinou.
Koneckonců veřejná doprava je velmi důležitou složkou cestování. Když už tedy vyluštíte všechny časy a kanji znaky a podaří se vám dostavit na správné nástupiště, asi vás překvapí, jak všichni cestující stojí v řadách na vyznačených místech a trpělivě čekají. Po příjezdu vlaku tak všichni spořádaně nastoupí bez jakéhokoli chaosu. No a aby těch překvapení nebylo málo, uvnitř neuslyšíte nic jiného než pohyb vlaku po kolejích. Všichni se ohleduplně snaží nerušit klid ostatních, takže kromě velmi tichého špitání středoškoláků je hlasité mluvení, či dokonce telefonování naprosto nepřijatelné. A ano, jestliže má vlak třeba jen tři minuty zpoždění, přijdou se vám omluvit všichni strojvedoucí a průvodčí daného dopravního prostředku.
Jako poslední rozdíl bych dnes chtěla zmínit módu a všechny možné stereotypy, jež se této kategorie týkají. Protože, jak se dalo očekávat, i móda je zde úplně jiná. Jiná a plná pro mě trochu nepochopitelných faktů a protikladů. Většina lidí tady nosí dlouhé oblečení, které povětšinou neodhaluje moc kůže a nezvýrazňuje tělesné křivky. Když chcete venku nosit legíny, je lepší si na ně obléknout nějaké volnější kraťasy, zatímco s přiléhavými kalhotami nikdo problém nemá, jako by v tom byl nějaký drastický rozdíl. Naopak v trochu větších městech byste pravděpodobně našli nejednu mladou holku, co se snaží zaujmout svou minisukní. Zvláštní postoj mají Japonci také k piercingům. Spousta mých přátel a spolužáků byla opravdu překvapená, když zjistila, že mám propíchnuté uši, což je v Evropě už prakticky standardem a samozřejmostí. Místní názor na toto však je, že minimálně dokud nejste plnoletí (plnoletost je v Japonsku od osmnácti, ale třeba alkohol můžete pít až od dvaceti), neměli byste nijak zasahovat a “poškozovat” své tělo. Taktéž je to i s tetováními, až na to, že tetování jsou navíc stále ještě spojována s nechvalně proslulou mafií zvanou Yakuza. Další věcí, kterou minimálně v Česku mělo každé druhé dítě, ale tady se to tak nějak nenosí, jsou rovnátka. Za ty čtyři měsíce tady jsem nepotkala snad jediného teenagera okolo mého věku, co by rovnátka měl…
Jak jsem zmínila na začátku, ze všech těch rozdílů mezi Českem a Japonskem by se dala napsat kniha. Dnes už mi ale přijde, že se pro mě všechny tyto odlišnosti už prostě stávají mým novým normálem. Možná, že si jich pak znovu zpětně všimnu po návratu zpět domů do Česka.
Jídlo
Jde o nedílnou část našeho života a zároveň něco, co většina z nás naprosto bezmezně miluje. Jako lidé jsme se naučili i tady tu nejjednodušší každodenní záležitost proměnit v umění a pro některé mnohdy až zázrak. Jak se ale tato základní složka liší napříč nejen národy, ale rovnou kontinenty? Co jiného než sushi a ramen vám Japonsko může nabídnout?
Japonská kuchyně je vzhledem ke své klasifikaci ostrovního státu postavená převážně na mořských plodech, jež byste našli i v jídlech, kde je třeba ani necítíte. Dobrým příkladem mi přijde polévka zvaná misoshiro (味噌汁), jejíž základ se skládá z rybího vývaru. Když ale přidáte základní složku pastu miso a zbylé ingredience, rybinu nejde vůbec cítit. Recept misoshiro se liší domácnost od domácnosti. V mé hostitelské rodině přidáváme tofu, jarní cibulku a zeleninu podobnou špenátu. Misoshiro se zde jí prakticky ke každému jídlu a podle mě jde o perfektní balanc živin a chuti.
Takoyaki
Slyšeli jste někdy pojem takoyaki (タコ焼き)? Jestli ne, dovolte mi vás seznámit. Takoyaki jsou smažené kuličky z těsta lehce podobného tomu palačinkovému, jen s kořením navíc, trochou zeleniny a kouskem chobotnice uvnitř. Tuto populární pochoutku najdete snad všude napříč japonskem. Hlavně pak ale na festivalech. V ulicích lemovaných stánky a zaplněných lidmi byste narazili na nejednu frontu čekajících hladových zákazníků pozorujících kuchaře svižně připravovat drobné kulaté pochoutky na svých speciálních pánvích. Když se na vás dostane řada, dejte si však pozor. Úplně bych nedoporučovala nacpat si hned do pusy celou jednu takoyaki kouli, protože vás místo tance chutí čeká na jazyku možná tak nepříjemná popálenina.
Další velmi populární pochoutkou je onigiri (お握り). Jde o rýži, občas ochucenou různým kořením, vytvarovanou do tvaru koule nebo trojúhelníku s náplní uvnitř. Existuje nespočet variací a druhů – například s řasou, rybou, s kousky kuřete… Někdy je rýže zabalená do kousku řasy nori, někdy ne. Nejlepší na tomto pokrmu je, že jej seženete snad všude a to velmi levně.
Restaurace yakiniku, kde si objednáte syrové maso a pak si jej sami ochutíte a ogrilujete na malém grilu
Také bych se tu s vámi ráda podělila o jeden malý cestovní tip spojený s gastronomií, a to jsou restaurace yakiniku (焼き肉). V těchto restauracích vás usadí ke stolku s malým grilem a nachystanými omáčkami. Vy si pak objednáváte kousky syrového masa a sami si je pak grilujete. A mimo jiné zde můžete také zkusit proslulé japonské wagyu. Z vlastní zkušenosti můžu jen doporučit.
Jako poslední bych se chtěla pověnovat kapitole Japonska a nudlí, protože jak se dá čekat, nudle jsou zde velmi pestrou složkou místní kuchyně, ať už mluvíme o tlustých pšeničných udon (饂飩) nudlích, světoznámých ramen (ラーメン) nudlích nebo třeba i méně známých soba (蕎麦) nudlích, které se třeba často jí právě s tempurou (天ぷら). Existuje zde nespočet druhů nudlí a variace způsobů, jak je připravit. Například prefektura Iwate, kde teď žiju, je proslulá svými studenými Morioka reimen (盛岡冷麵) nudlemi. Jsou vyrobeny pouze z horké vody a pšeničné mouky. Tradičně se podávají v misce se studeným vývarem, trochou okurek, kimchi, kouskem masa, vajíčkem a kouskem ovoce. Díky AFS jsem měla tu možnost vyzkoušet si, jak se samotné nudle i zbytek pokrmu připravují. Bylo úžasné si na vlastní kůži vyzkoušet proces výroby tohoto místního tradičního pokrmu. Směs polévky, pálivého kimchi a sladkého ovoce člověka dokáže překvapit, ale v dobrém slova smyslu. Za mě je to jídlo, co stojí za to vyzkoušet.
Mě ze všeho toho popisování jídla pořádně vyhládlo. Osobně si myslím, že gastronomie je obrovská část každé kultury. Toto však byly jen příklady toho, co Japonsko dokáže z tohoto soudku nabídnout. Je toho mnohem víc. Jestli se tedy někdy rozhodnete tuto kouzelnou zemi navštívit, prosím, dejte šanci lokálním specialitám. Osobně si totiž myslím, že nebudete litovat. A pro všechny milovníky sladkého, co kdybychom si příště představili nějaké ty japonské cukrovinky?
Tradiční japonské sladkosti
Další kapitola je tady a spolu s ním i další téma z mého šíleného dobrodružství! A tentokrát to budou, jak jsem naposledy slíbila, netradičně tradiční japonské sladkosti. Doufám tedy, že po ruce také máte něco dobrého, protože z této kapitoly by vám mohlo i trochu vyhládnout. Já osobně jsem totiž snad ještě nejedla něco tak unikátního, rozmanitého a až nebezpečně lahodného, jako je wagashi, neboli tradiční japonské sladkosti. Pohodlně se tedy usaďte, neboť naše výprava opět začíná.
Matcha zmrzlina s anko pastou na straně, mimochodem snad nejlepší zmrzlina, co jsem kdy jedla.
Začala bych snad tou nejznámější a vskutku velmi populární ingrediencí těchto sladkých pochutin, a to čajem matcha nebo pro zvědavé taky 抹茶, o kterém mnozí z vás již jistě slyšeli. Pro ty, co si nejsou jistí, jde o velmi populární japonský čaj ve formě jemného výrazně zeleného prášku. Mimo jiné se také používá pro tradiční čajové obřady. Jestli ale hledáte dezerty a sladkosti s matchou, měli byste se vydat do Kyota, neboli neoficiálního království tohoto zeleného zázraku. Zde koupíte opravdu vše – od samotného prášku k obyčejné přípravě čaje, přes zmrzlinu či všemožné druhy mochi, až po rozmanitý výběr dortíků. Přestože mně se bohužel zatím nepoštěstilo vidět Kyoto na vlastní oči, kamarádka mi přivezla ze školního výletu jako dáreček něco na způsob matcha brownie a musím říct, že šlo o dokonalou harmonii trpkého čaje a sladké čokolády. No prostě ráj na jazyce.
Výše jsem zmínila takzvané mochi (餅), což je možná nejpopulárnější, ale zároveň také velmi rozmanitá forma wagashi. Ve zkratce jde o malé lepkavé knedlíčky vyrobené z rýžové mouky. Jen málokdy se ale jí samotné. Nejčastěji je najdete plněné různými krémy, ovocem či jinými variacemi pod názvem daifuku (大福) nebo jako kuličky napíchnuté na špejli třeba se sladkou sójovou omáčkou či jinými topingy označované jako dango (団子). Nicméně při přípravě mochi se fantazii meze nekladou, proto byste našli způsobů přípravy víc než si dokážete představit.
Jako poslední, avšak velmi důležitou součástí japonské sladké kultury, bych chtěla zmínit anko (餡こ). Jde o hutnou vínově zbarvenou a dosti sladkou pastu vyrobenou z malých červených fazolek adzuki (小豆). Ano, čtete správně, z fazolí. Hodně lidí se přes tento fakt neumí přenést, ale jestli se ptáte mě, tak je to rozhodně jedna z nejlahodnějších věcí, co jsem kdy jedla. Anko je na fotce s matcha zmrzlinou výše.
A také jedna z mých nejoblíbenějších části japonské kuchyně, která rozhodně stojí za vyzkoušení. Harmonie chuti a textury vás jistě pohltí takovým způsobem, až se sami sebe budete ptát, zda-li je to jenom sen. Jedním z mých osobních doporučení s anko by
Matcha latte a taiyaki; dortík lívancové konzistence ve tvaru ryby s náplní uvnitř.
mohlo být třeba taiyaki (たい焼き), což by se dalo popsat jako plněná palačinkovitá taštička tradičně ve tvaru ryby. Jestli tedy někdy na taiyaki nebo vlastně cokoliv s anko narazíte, mohu jen doporučit.
Stejně jako o předchozích tématech, i o wagashi bych se dokázala rozpovídat na hodiny a rozepsat se na stránky a stránky textu. Jak vám ale asi došlo, to mi tu dnes asi úplně neprojde. Nicméně jsem vám snad toto téma alespoň lehce přiblížila a možná se tak někteří z vás sami vydají po stopách rozmanité japonské kuchyně. Do té doby vás ovšem nechám dumat nad tím, jaké končiny této vzdálené země spolu prozkoumáme v další kapitole.
Závěrem
Je červen. Pro mnohé to nic extra neznamená, pro jiné zase hodně. Někteří stresují ze všech těch písemek hromadících se s blížícím se koncem školního roku, někteří naopak netrpělivě odpočítávají dny zbývající do letních prázdnin. Pro mě to ovšem znamená jediné, a to nebezpečně se blíží návrat zpět domů do svého starého života. A s tím pak také vyplývá spousta otázek a nejistot. Jaké to bude, až se po tak dlouhé době opět vrátím domů? Dokážu vůbec navázat na svůj starý život? Každopádně od zjištění odpovědi na tyto otázky mě stále dělí další dva dlouhé nezapomenutelné měsíce. Pojďme se ale společně ještě jednou odhlédnout za mým dobrodružstvím.
Jako první bych asi chtěla trochu povzbudit všechny, co o případném výměnném pobytu přemýšlejí. Vám všem chci vzkázat jediné – nebojte se nekomfortu a nezdráhejte se být zvídaví. Získáte tak tolik nezapomenutelných zážitků, potkáte tolik unikátních zajímavých lidí a rozšíříte své obzory. Za hranicemi Česka na vás všechny čeká celý širý svět a volá na vás, abyste se jej vydali prozkoumat a poznat. A jedním jsem si zcela jistá – a to že svět si zaslouží být objeven, stejně jako kultury a tradice si zaslouží být udržovány a zachovány.
Dango, kuličky z rýžové mouky na špejli třeba se sladkou sójovou omáčkou či jinými topingy
Nicméně teď již zpět k hlavnímu tématu. Chtěla bych tu totiž tak nějak shrnout těch několik dlouhých nezapomenutelných měsíců tady v Japonsku. Ještě teď si živě vzpomínám, jak jsem několik prvních nocí nehybně ležela v posteli a přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Nechápejte mě špatně, od samého začátku jsem to tu naprosto milovala, ale zvládnu to tu celý rok sama bez své rodiny a svých dobrých přátel? Ovšem trvalo to maximálně tak týden a já se oklepala. Začala jsem si zvykat na novou kulturu, zapojila jsem se do kolektivu, začala se učit jejich jazyk… Připadala jsem si jako malé dítě, co se vše učí od začátku a všichni mí místní přátelé mě podporovali a jak rodiče mě vodili za ručku a učili mě všem těm novým věcem. Občas to musel být opravdu komický pohled. Ovšem to nejmagičtější ze všeho bylo poznávat vše poprvé. Každá jedna maličkost pro mě byla novinkou. Jídlo, příroda, kultura, škola… Snad cokoliv na co si vzpomenete bylo jiné. Na druhou stranu po takovém půl roce, kdy se začala vytrácet ta počáteční euforie, jsem si pomalu začala všímat třeba i chyb a nedostatků. Například mi přijde, že Japonci tu ve většině případů fungují na principu „dělej co se ti řekne a zbytečně nad tím nepřemýšlej”, což mě osobně zrovna nejvíc nevyhovuje. V takových momentech si pak člověk naopak uvědomí, jak dobře se mu vlastně žije v jeho vlastní rodné zemi. Lehce bych to asi shrnula tak, že na místo tak odlišné jako je Japonsko je půl roku málo, ale po jednom roce už se člověk začíná těšit domů (alespoň teda v mém případě).
Nicméně kdyby se mě teď někdo zeptal, co mi bude chybět nejvíc, bez váhání bych odpověděla tréninky kyuda. Bez ohledu na jak fyzickou tak hlavně i časovou náročnost to byla snad minimálně jedna z nejlepších částí mého programu. V kyudu jsem se snad nikdy necítila, že jsem jiná nebo že tam nepatřím. Byla jsem součástí úžasné komunity. A již od začátku jsem to tam naprosto milovala. Ano, je pravda, že v Česku můžu v tréninku stále pokračovat (což mám také v plánu), ale už to nebude s tou skupinkou přátel, co mě vše naučili od samých základů a co tam pro mě byli bez ohledu na cokoliv. Jen těžko se dá v pár řádcích popsat tak silný pocit, ale pouze myšlenka na to, že to za chvíli skončí, mě až fyzicky bolí.
Tady mě má sousedka, jakožto “učitelka kimona” poprvé oblékla do kimona. Vydaly jsme se do místní svatyně vyfotit pár fotek.
Výměnný pobyt mi toho spoustu vzal – rok se svou třídou, příprava školního plesu, dokonce osmnáctiny většiny mých blízkých přátel. Na druhou stranu mi toho dal mnohonásobně více, takže svého rozhodnutí ani na vteřinu nelituji. Byla to další obsáhlá kapitola mého života, se kterou se mi bude jen těžce loučit, ale už teď jsem zvědavá, co bude dál a co si pro mě život nachystal. Díky tomuto roku se na svět dívám z úplně odlišného úhlu pohledu a hrdě můžu prohlásit, že jsem se stala svým lepším já. A mimo jiné jsem si splnila svůj největší sen.
Takže sbohem Japonsko. Byla to jízda a budeš mi nekonečně chybět. Navždy budeš hluboko v mém srdci, v mých vzpomínkách a brzy snad opět i jako finální destinace natištěná na mých letenkách. Je čas otočit stránku a vydat se vstříc dalšímu dobrodružství.
Alexandra, 18 let, gymnázium
Chceš také studovat v Japonsku? Vyber si z naší nabídky níže.
