Mohla by ses nám nejprve představit?
Ahoj! Jsem Andin, pocházím z Indonésie. Ve školním roce 2018/19 jsem byla na studijním pobytu v České republice.
Proč ses rozhodla studovat v zahraničí?
V Indonésii jsem byla zvyklá na každodenní rutinu, která mě začínala nudit. Cítila jsem, že potřebuji změnu. Něco nového, pořádnou výzvu. Chtěla jsem, aby se ze mě stal lepší člověk. Zároveň jsem se těšila, že poznám nové kamarády z celého světa. Lákalo mě poznat, jak lidé žijí a přemýšlejí mimo Asii. A samozřejmě mě taky baví cestování.
A proč právě Česká republika? Přeci jen to není nejtypičtější země pro výměnné studenty.
Právě proto. O České republice jsem předtím nikdy neslyšela. Před odjezdem jsem znala jen Prahu a Československo. I ostatní lidé v Indonésii toho moc nevěděli. Mysleli si, že pojedu někam blízko Ruska. Jednou jsem se zeptala kamarádky, která taky plánovala vyjet někam na výměnu, jaké země si vybrala. Řekla, že Holandsko, Francii, Itálii nebo Finsko. Napadlo mě, že do těchto zemí jezdí všichni. Proto jsem si vybrala netradiční Českou republiku.
Jaké to bylo, když jsi poprvé potkala svou hostitelskou rodinu?
Před samotným setkáním jsem z toho byla docela nervózní. Nevěděla jsem, co jim řeknu. A celkově jsem se obávala, že se stane něco trapného. Ale když jsem je potkala tak byli velmi laskaví, obejmuli mě (to mě překvapilo, protože v Indonésii se moc neobjímáme), dokonce mi přinesli i růži. Bylo to velmi vřelé přivítání, všichni byli milí a hned mě mezi sebe přijali.
Jak probíhal tvůj běžný den v ČR?
Ráno jsem šla do školy. Někdy šla se mnou i moje kamarádka, nebo hostitelská neteř. Chodila jsem jen na ty předměty, na které jsem chtěla. Učitelé mi moc pomáhali. Všechno mi vysvětlili tak, abych tomu rozuměla. A někteří mi dokonce připravili anglický překlad. Dokonce jsem dostávala i domácí úkoly! Na češtině jsem se hlavně snažila naučit se nová slova a postupně jsem začínala rozumět. Během pauzy na oběd jsme se s kamarády snažili co nejdříve dostat do jídelny, která je na druhé straně města. Když nám zbyl čas, tak jsme šli ještě do parku. Měla jsem štěstí na skvělé kamarády. Díky nim jsem se rychle naučila česky.
Takže k tobě ve škole přistupovali stejně jako k českým studentům?
Většinou ano. Často mě ale učitelé požádali, abych udělala prezentaci o Indonésii. Moc se jim líbila. Dokonce mě brali do ostatních tříd, aby tu prezentaci vidělo víc dětí. Taky jsem si často ke svačině nosila indonéské jídlo.
Když je řeč o jídle. Jak dlouho sis zvykala na život v nové domácnosti? Ze začátku může výměnným studentům připadat dost zvláštní například otevřít cizí lednici a něco si z ní vzít.
Zvykala jsem si asi dva měsíce. Nejprve se mi stýskalo po domově, ale moje hostitelská maminka mě uklidnila, že si postupně na všechno zvyknu. Dost mě překvapilo, jak velké porce se tu jedí. Ze začátku jsem si vždycky poprosila o menší, ale po několika měsících jsem jedla stejně jako Češi. Hodně často jsem i vařila indonéské pokrmy. Hostitelská rodina kupovala spoustu jídla, které jsem si mohla vzít na svačinu do školy, dlouho jsem se zdráhala. Ale po nějaké době mi řekli, ať si je beru, že je kupují i pro mě. A od té doby jsem se cítila jako doma a nepřipadalo mi divné ani vzít si jídlo z lednice. Taky mi k tomu hodně pomohlo, že jsem měla nějaké povinnosti, pomáhala jsem prostřít stůj, nebo dávat nádobí do myčky. Díky tomu jsem se cítila jako plnohodnotný člen domácnosti.
Líbilo se ti bydlet s hostitelskou rodinou?
Ano, je to skvělý způsob, jak poznat českou kulturu zblízka. Viděla jsem jejich každodenní život. Zároveň jsem jim ráda přiblížila svou kulturu. Jak vařím, jaké dodržuji zvyky, jaké máme tradiční písničky a oblečení. Teď mi přijde, jako bych měla dvě rodiny. Jednu v Čeperce a jednu v Karawangu blízko Jakarty. Kdyby za mnou přijeli do Indonésie, tak bych je tu srdečně přivítala jako vzácné hosty.
Jsi ráda, že jsi bydlela v Čeperce (vesnici mezi Hradcem Králové a Pardubicemi)?
Ano, je to uprostřed České republiky, takže ať už jsme jeli kamkoli na výlet, nikdy to nebylo příliš daleko. Kdybych byla jinde, třeba v Praze, tak by to bylo hektičtější. Ze začátku jsem byla překvapená, jak malá a klidná Čeperka je. Byla tam jen jedna samoobsluha a hospoda. Žádný hluk, málo aut. Do školy jsem jezdila vlakem. Doma v Indonésii bydlím v centru města, kde je spoustu hluku a do školy se dostanu za tři minuty. Tohle byla velká změna.
Vím, že tvoje hostitelská rodina měla se zahraničními studenty zkušenosti. Je to podle tebe výhoda?
Máš pravdu, byla jsem jejich čtvrtá výměnná studentka. Samozřejmě by to bylo jiné, kdybych byla první. Zároveň už několikrát byli v Indonésii, takže dobře chápali, v jaké situaci se nacházím. Ale věřím, že kdybych byla v rodině, která s AFS pobyty teprve začíná, tak by to bylo taky skvělé, protože by to pro nás pro všechny byla nová jedinečná zkušenost.
Jak se na celý program díváš dva roky po tom, co ses vrátila domů? Změnilo tě to nějak?
Určitě. Mám nové kamarády z celého světa. Získala jsem novou rodinu a dozvěděla jsem se i spoustu věcí o sobě. Umím si lépe zorganizovat čas a šetřit peníze. Rychleji si zvykám na nové situace a celkově si připadám vyrovnanější. Vím, že se na sebe mohu spolehnout a dokážu se o sebe postarat. Také jsem otevřenější a nikoho nesoudím. Zlepšila jsem se ve vaření. A v neposlední řadě jsem se naučila česky, to moc lidí v Indonésii neumí.
V České republice jsi navštěvovala gymnázium, teď už jsi na univerzitě. Měl tvůj pobyt vliv i na výběr budoucího povolání?
Je to velmi pravděpodobné. Předtím, než jsem odjela do ČR, tak jsem neměla vůbec ponětí, čemu bych se chtěla jednou věnovat. Ale po návratu domů jsem měla jasno. Teď studuji práva a ráda bych se v budoucnu zaměřila na mezinárodní právo nebo na zákony, které se týkají ochrany životního prostředí.
Jaká je tvoje nejoblíbenější vzpomínka na výměnný pobyt?
Moc se mi líbily Vánoce, protože jsem je nikdy předtím neslavila. Taky jsem ráda vařila indonéské jídlo, protože jsem viděla, jak si toho hostitelská rodina vážila a jak jim chutnalo. Pak také rodinné grilování nebo oslavy. A v neposlední řadě, když jsme se s hostitelskými rodiči jen společně dívali na televizi, to jsem si skutečně připadala jako součást rodiny.
Rozhovor sepsala Anežka S. za dobrovolnickou skupinu Pardubicko a Královehradecko