Svůj rok v Japonsku jsem strávila ve městě Fukui na západním pobřeží ostrova Honšú. Byl to nejkratší rok mého života. Hlavně proto, že jsem toho za tak krátkou dobu ještě nikdy tolik nestihla.
S hostitelskou rodinou jsem si sedla hned zkraje (alespoň jsem se tak domnívala, protože zpočátku většina konverzace probíhala spíš rukama a nohama než mojí lámanou japonštinou). Těšil mě jejich zájem o Českou republiku, a v otázce trávení volného času (chození po výstavách, kavárnách a do přírody) jsme brzy našli společnou notu.
Ve škole jsem o kamarády neměla nouzi. Jakmile se ukázalo, že se trochu domluvím, neustále mě zvali ven a abych si vyzkoušela různé mimoškolní aktivity. Chvilku jsem tak chodila do sboru, dělala kyudo (japonskou lukostřelbu) a nakoukla i pod povrch čajového obřadu.
Dostala jsem se i k troše cestování, a ačkoliv jsem toho z Japonska nakonec neviděla zdaleka tolik, kolik bych bývala chtěla, fascinovala mě různorodost jednotlivých oblastí. S ostatními studenty ze zahraničí jsem měla spoustu příležitostí mluvit o kulturních rozdílech, objevovat co mají naše země společného a kde se liší. Člověk si najednou uvědomí, proč to má doma vlastně hrozně rád.
Skrze všechny ty rozdíly, jak se věci dají různě dělat a vyjádřit, a přitom se nedá říct, že by některé způsoby byly lepší nebo horší, mi slovo kultura začalo dávat docela nový smysl. Těžko se to vysvětluje, ale svět se tak zvláštně zvětší (to jsou ty nové možnosti) a zároveň zmenší a dá se na něj dívat trochu s odstupem.
Věřím, že jazyk je klíčem k pochopení kultury, a japonština je velmi krásný jazyk, i když po stránce zápisu trochu složitý. Japonská kultura za trochu studia rozhodně stojí.
Anička Závadová, bývalá studentka AFS programu v Japonsku