Jaké dojmy z tohoto pobytu měla a jak to celé vnímala její hostitelská rodina se dočtete dále. Děkujeme tímto dobrovolnické skupině z Liberecka, která dopisy původně zajistila pro svoji Ročenku.
Seki (originál psaný v češtině po roce studia v Česku!):
„Poděkování…
Každý den večer napíšu „Děkuji“ ke každému dni v kalendáři. Teď vidím, že se blíží den mého návratu domů. Když si prohlížím kalendář od dne příjezdu, je tam každý den slovo „Děkuji“ za něco jiného.
Někdy jsem byla ohromena krásou České republiky, měla jsem pěkné setkání, taky někdy jsem měla slzy kvůli své slabosti a znovu jsem potvrdila svůj sen… napsala jsem každý den „Děkuji“ s různými pocity a konflikty. Vždycky tam je podpora bezpočtu lidí a užívala jsem si den za dnem. Byla jsem vždy jen vděčná? Byly dny, kdy se mi nedařilo. Bylo pro mě mnoho věcí těžkých, a tak jsem nevěděla, za co mám v tu chvíli děkovat.
Uvědomila jsem si, že jak jsem neznála, jak nejsem přísná na sobě. Ale za těch 300 dní tady jsem zesílila. V této krásné zemi, měla jsem mnoho slza a úsměvů, mohla jsem přemýšlet o sobě hlouběji.
Hlavně, ráda se učím český jazyk. Čeština je jazyk, kterým se mluví pouze v České republice, ale je to taky jeden z nejtěžších jazyků a to je pro mě zajímavé. Já se velmi zajímám o to, jaká je země, která má tak složitý jazyk. Cítím, že pro poznání a pochopení života v jiné zemi je potřebné dobře se naučít jazyk, historii a kulturu národa. Teď se o to snážím v České republice. Jsem ráda, když cítím, jak se mi to krůček po krůčku daří. Učení se jazykům nám umožní poznat nový svět, jakou „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“.
Mám taky velmi ráda hudbu a přírodu co jsem viděla a učíla se v Čechách. Je neocenitelné, že jsem o tom zde získala poznatky. Chtěla bych studovat lékařské vědy, které jsou založeny na těchto poznatcích. Mým snem je stát se lékařkou, abych mohla pomáhat chudým dětem a vyjádřit tím úctu žívotu. Po příchodu sem jsem si plně uvědomila své slabiny a plakala. Ale po překonání náročných situaci bych mohla mít nezapomenutelné zážitky a pocity, mohla bych a cítit, jak moc mě lidé podporují a stojí za mnou. Je to pro mě „potrava“ pro mysl. Zvláště mnoho setkání zde v Čechách, dali mi různé pohledy na svět, silně obohatili mé srdce.
Myslím, že setkání je pro mě něco jako chemická reakce. Češi mi ukázali možnost zastavit se, přemýšlet a vidět můj předchozí život v mé vlasti objektivně. Nejen slabé stránky, ale také jsem mohla realizovat různá pozitiva. Na závěr, chtěla bych projevit vděk lidem, kteří mě podporují. A především, chci sdílet své zkušenosti v mé vlasti a chci být mostem mezi Japonském a Českou republikou. Taky chci být osoba, která má velmi široké a vřelé srdce bez ohledu na to, z jaké je země a kultury. Bude to můj poslední cíl mého studia v zahraničí.
Mockrát děkuji.“
Vondrovi z Bzí:
„Na konci prázdnin se naše rodina rozrostla o drobounkou dívenku Seki z Japonska. V naší rodině přibyl nový holčičí prvek, který jsem tu doposud tvořila jen já sama. Naproti tomu Seki je z rodiny, kde je v „oslabení“ tatínek.
Ten rok se Seki utekl jako voda, která byla nejprve velmi mírná, postupně pubertálně rozpustilá, nabírala na rychlosti, vyzkoušela pevnost břehů a rozhodně zanechala velikou stopu v našich životech.
Stihli jsme spoustu výletů na krásná místa našeho kraje – máme to výletování prostě rádi a tak nás těšilo ukazovat Seki, že Česká republika není jen Praha. A tak to byl například pěší výlet z Malé Skály přes Panteon a hrad Vranov na Frýdštejn a zpět, který naplnil náš i Sekin fotoaparát krásnými vzpomínkami. Nebo jiný výlet na kolech k našemu nejoblíbenějšímu hradu Kost, kdy Seki neměla ten nejideálnější komfort na pro ni velkém kole, ale jela beze slova protestu nebo stěžování. Či výlet vlakem na Ještěd, jindy zase autem do firmy Detoa nebo hrad Valdštejn… navštívili jsme širší rodinu, nebo jen trávili čas doma ve Bzí. I tady v té malinké vísce jsme měli co nabídnout, např. Masopust nebo Staromilskou pouť nebo obyčejnou procházku.
Všechno se ani nedá rychle popsat či vyjmenovat. První polovina toho společného času byla sice náročnější, ale poměrně pohodová. Po pěkně prožitých Vánocích přišly i obtížnější chvíle. A teď, když Seki začíná lépe rozumět (jak řeči, tak i stylu života), pojede domů…
Určitě to byl rok plný užitečných lekcí a zkušeností, zažili jsme si holčičí pubertu a pozorovali, jak přátelský vztah si se Seki vytvořil náš Láďa. Mám moc ráda chvíle, když ti dva spolu lumpačí, smějí se jak pominutí… prostě parťáci.
I s maminkou v Japonsku jsme si stačili vyměnit spoustu fotek rostlin, krajiny nebo třeba tradičního jídla. Kéž jí ta odvaha poslat holčičku daleko do světa také něco přinesla a obohatila.
Všechny nás tahle zkušenost bezesporu posílila. Doufáme teď, že Sekča zvládne hladce návrat domů a zůstanou jí jen pěkné vzpomínky.
Sayonara.“