Díky hoštění jsme si ověřili, že naše rodina má pevné základy

Rodina Menšíkových hostila v roce 2014 na pět měsíců Costanzu z Paraguaye. Jak vnímá zpětně hoštění Costanzy její hostitelská maminka paní Erika Menšíková a co si ze společného soužití odnesla jejich dcera Karolína?

Bylo rozhodnutí hostit Costanzu jednohlasně odsouhlaseno u vás doma?

Karolína: Když jsme se poprvé začali bavit o tom, že bychom mohli hostit studenta z ciziny, měla jsem z toho trochu smíšené pocity. Na jednu stranu pro mě byla krásná vidina toho, že se snad konečně rozmluvím anglicky, ale na druhou stranu zase byly obavy ze společného soužití s člověkem, který byl pro mě úplně cizí. Spíše ale převládal pocit vyzkoušet něco nového, něco co ještě nikdo z mého okolí nezkoušel.

Jaké byly první momenty a dny s cizím člověkem z druhého konce světa?

Karolína: Když jsme se s Costanzou poprvé naživo uviděli, hned se k nám rozeběhla a všechny nás začala horlivě objímat. Byli jsme z toho trochu zaskočení a nebyli jsme schopní si s ní ani začít povídat. Pak se ale rozpovídala ona sama o cestě a z nás začal pomalu padat strach. Ale i přes to byla během cesty domů jediná mamka, která neumí téměř anglicky, kdo s Cos mluvil. Až doma jsme se všichni víc uvolnili a začala konverzace o Česku a její rodné zemi Paraguayi. Další dny se to už zlepšovalo. Všichni se přestali stydět a asi po týdnu k nám zapadla, jako kdyby tu byla odjakživa.

To zní jako rychlý a hladký začátek. Jaké to bylo dál?

Erika Menšíková: Bylo to milé, příjemné, obohacující, a pokud vyčerpávající, pak si to člověk uvědomil, až když to bylo už za ním. Také to bylo poměrně finančně náročné. Veškerý volný čas jsme se snažili vyplnit cestováním, sportem, kulturními akcemi. Cílem bylo Costanze ukázat, jak a kde žijeme. Myslím, že jsme situaci uchopili za správný konec. Ke konci pobytu jsme pochopili, že zrovna tak to mohlo dopadnout i opačně. Nevyplnit Costanze volné víkendy a večery, klidně jsme se mohli stát pouze ubytovacím zařízením s plnou penzí.

Karolína: Navíc za těch pět měsíců, co byla Costanza v Česku, se naučila tak dobře česky, že poslední měsíc neměla nejmenší problém si s námi povídat v češtině. Mě zase díky tomu, že jsme si tak rozuměly, naučila neostýchat se mluvit anglicky, i když to není úplně správně.

Vnímala Costanza vaše nasazení, se kterým jste do jejího hoštění šli?

Erika Menšíková: Věřím, že ano. Byla z cestování nadšená, hodně si s námi povídala a člověk to dělal rád, neboť měl pozitivní zpětnou vazbu. Odměnou nám byl její opravdový zájem. Opravdu jsme se stali na těch pár měsíců pětičlennou funkční rodinou. Děti se vnímaly jako sourozenci, také se tak všichni tři přirozeně chovali a my s manželem jsme neměli důvod dělat mezi nimi rozdíly.

Co vidíte zpětně jako přínos hoštění pro Vaši rodinu?

Erika Menšíková: Uvědomila jsem si, že když mi přijde naprosto normální, že si šestnáctiletý člověk bude umět převléct postel, udělat si ráno svačinu do školy či umyje po sobě talíř od večeře, proč by to nezvládly i moje vlastní děti ve věku čtrnáct a jedenáct let? A tak nenásilně začal proces osamostatňování vlastních dětí a delegování některých denních povinností. A to nám vydrželo dodnes, kdy je Costanza už dávno se svojí pravou rodinou. S manželem jsme si také ověřili, že naše rodina má pevné základy a že naše rodičovské role jsou zcela přirozené a funkční.

Karolína: Myslím si, že i po odjezdu Cos nám zbyly některé změny, a jsem za to upřímně ráda. Zjistili jsme totiž, že není nadto trávit čas společně jako rodina.

A otázka na závěr, jaký je váš život po skončení hoštění?

Karolína: Cos mi chybí jako sestra. Chtěla bych zase zažít naše konverzace a záchvaty smíchu. Naštěstí i po jejím odjezdu zpět si s ní píšu a tak alespoň neodešla z našeho života úplně. Nikdy bych nechtěla vrátit naše rozhodnutí o hoštění zpět. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Erika Menšíková: Bylo to moc hezké období, a kdyby přijel místo milé, usměvavé, vyrovnané a přizpůsobivé Costanzy někdo jiný, zřejmě bych těžko hledala chuť odpovídat na Vaše otázky. A to je zřejmě i důvod, proč se zdráhám být znovu „náhradní maminkou“. Chci, aby moje pocity a vzpomínky zůstaly právě takovými, jakými jsou.

Přivítejte svět u vás doma

Hoštění AFS zahraničního studenta je zážitek, který s sebou přináší zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Je to zážitek pro celou rodinu, který napomáhá nejenom v rozvoji komunikace a empatie, ale také je to skvělá možnost, jak si prohloubit znalosti o cizí kultuře a osvojit si základy nového jazyka.

Pokud i vás láká myšlenka nového člena rodiny, neváhejte a kontaktujte naši koordinátorku Lucii. Více informací o AFS hostitelském programu a konkrétní medailonky studentů, kteří se v letošním roce chystají do České republiky, naleznete zde: www.afs.cz/hostitelsky-program/

Spojit se s námi můžete také přes kontaktní formulář a my se vám ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular-pro-hostitelske-rodiny/

Lucie Beránková