Část I: Tak už je nás 5

Je 25. 8. 2013, s manželem přicházíme na místo soustředění studentů z AFS, najednou slyšíme kohosi volat „Yok…“ a z nenadání mi Yok skočí kolem krku, s Martinem si podá ruku. Společně odcházíme k autu. Po cestě jsme prohodili pár slov, posun času, nové vjemy a studené klima zapříčinili, že během chvilky v autě usnula. Po příjezdu domů se hned skamarádila s Ninou a s Vítkem, děti byly poněkud rozpačité, velká ségra konečně přijela a oni jí nerozuměly a ona zase jim.  Nakonec si ale našly cestu jak nato, je zábavné pozorovat jejich neverbální komunikaci. První týdny byly pro Yok velmi vyčerpávající, chodila spát odpoledne s dětmi. Když u nás večer nastal konečně klid, chodívala jsem ze začátku za ní do pokoje, kde jsme si v krkolomné angličtině a rukama nohama dlouho povídaly. Postupem času byla ve svém pokoji méně a méně. Většinu času tráví s námi, poslední dobou se i v obýváku učí, či si píše deníček.  Před jejím příjezdem jsem se bála, aby z našich dvou raubířů nebyla vyplašená, ale od začátku je to přesně naopak, běhá s nimi po zahradě, doma si s nimi maluje nebo hraje. Navíc se od nich a s pomocí jejich hraček učí česky, nejvíce používané slovo je ovšem „zima“.

Samostatnou a jistě velmi zajímavou kapitolou je jídlo. Vše se jí snažíme popsat, z čeho to je, jak to jíme, které jídlo komu chutná a co naopak ne. Česká kuchyně jí překvapivě moc chutná, největší úspěch zatím sklízí řízek a švestkový koláč  s drobenkou, který mi pomáhala péct. Po jedné večeři mi rozzářeně oznámila: „Mami a zítra vařím večeři já“. Nakoupili jsme tedy potřebné suroviny a podávala se první česko-thajská večeře – Thom kha kai. Musím říct, že nám to docela chutnalo, jídlo jsme všichni svorně pochválili a Yok měla velkou radost, večeři nám za ten jeden měsíc uvařila ještě 2x. Ve škole jí tolik nechutná, ale většinou je to jak ona říká – „OK“ což v překladu znamená asi něco jako „poživatelné“. Některé kombinace jídel jsou pro nás tedy dost zvláštní: rýže s vaječnou omeletou, meruňková bublanina potřená vrstvou džemu, tlačenka s cibulí a kečupem a nebo houbový řízek s rýží a kečupem. Sice nad tím kroutíme hlavou, ale říkám si: my zase jíme rýži se švestkami, tak proč vlastně ne?

Ve volném čase chodí Yok se svou třídou do tanečních a jednou týdně na výtvarný kroužek, říká, že jí to takto stačí, že je ráda s námi doma. Snažíme se volný čas nějak tedy zaplnit i doma, nejvíce jí zaujaly absolutně obyčejné české aktivity – sbírání hub,  švestek a vajíček od našich slepic, sklízení zeleniny ze zahrádky a nebo jenom procházka po okolí, při které si povídáme.

Máme najednou o člena rodiny víc. Děti se naučily komunikovat zase pomocí posunků a ukazování a zjistily, že svět je mnohem rozmanitější, než jak jej doposud znaly. Manžel je najednou mluvnější a já? Zjišťuji, že jsem se posledních pár let zbytečně strašně moc honila, Yok mi ukázala takový klid, harmonii. A jako bonus zase umím vstávat v šest ráno. Celkově mi přijde, že nyní fungujeme víc jako rodina, trávíme víc času aktivně pohromadě a víc tolerujeme jeden druhého, protože ač jsme každý úplně jiný, společně je nám fajn.

Část II: Další dva měsíce s Yok – dovolená, Vánoce a už se mluví česky!

O podzimních prázdninách jsme podnikli první dovolenou v pěti. Naším cílem byla česká  Kanada. Po cestě jsme museli udělat zastávku v Kutné Hoře, která Yok opravdu nadchla. Během příjemných 5ti dní jsme viděli krásné zámky naší vlasti jako je Hluboká a Červená Lhota. Na přání Yok jsme navštívili i Český Krumlov. Nadšení, jaké bylo vidět na její tváři, bych přála zažít každému rodiči teenagera. Měla radost z každé zastávky a nadšeně fotila. S našimi dětmi si rozumí čím dál lépe a tak spaly naše dcery společně v pokoji a moc se to oběma, hlavně tedy Nině líbilo.

Po návratu z dovolené nás čekaly velké rodinné oslavy. Nějak jsme se skoro všichni narodili na přelomu října a listopadu. Pro každého měla Yok krásný dárek dovezený z Thajska a  vyrobené přáníčko. Ninušce namalovala omalovánky a také se zhostila přípravy večeře pro všechny pozvané. Stále  vaří každou středu večeři a učí mě, jak vařit jejich nejlepší jídla, na oplátku se zase ona učí ode mne. Moc jí chutnají naše polévky. Po náročném listopadu přišel prosinec a s ním i očekávaný advent a vánoce. Pro Yok to byly její první vánoce v životě, v Thajsku se vánoce neslaví vůbec. Protože Yok tradici vánoc vůbec nezná, snažili jsme se jí vše vysvětlit a podat tak, aby tomu rozuměla. Hráli jsme s ní „hru na Ježíška“ úplně stejně jako s Ninou a  Vítkem, musela stejně jako oni napsat Ježíškovi, dostala adventní kalendář. Velice mile mě překvapila, když jsem šla večer dětem naplnit adventní pytlíčky na další den a už se tam schovávala pro Ninu i Vítka čokoládka. Se vším nám nadšeně pomáhala, nejvíce jí samozřejmě bavilo péct cukroví, má moc ráda sladké. Po celodenním pečení se mne zeptala, zda takto pečeme každý víkend před vánoci. Musela  jsem jí tedy vysvětlit, že se dobroty až do vánoc schovají, ale že jí ukážu kam a může chodit ochutnávat. Když k nám do vesnice přišel Mikuláš, dělala jsem si z Yok legraci, že když mu zazpívá, dostane taky dobroty. Nakonec mě překvapila a opravdu mu zazpívala, doma jsem se pak dozvěděla, že mu zpívala thajskou hymnu. Kapry ve vaně ukazovala po skypu rodičům v Thajsku. Yok se celý advent moc líbil. Když konečně přišel víkend před štědrým dnem, všechny tři děti nadšeně ozdobily stromeček. Slavnostní večeře proběhla krásně, všichni jsme se spokojeně najedli potom jsme odešli hrát a zpívat vánoční koledy do dětského pokoje. Netrvalo dlouho a konečně naše tři děti slyšely zvoneček a utíkaly do obývaku. Opravdu nevím, kdo z nich byl nejnadšenější, ale myslím, že všechny tři stejně. Děti se vrhly na dárky, s manželem jsme se radostně usmívali, jak se nám letos vše zase vydařilo.

Po vánocích přišel Silvestr, který s námi Yok strávila doma, přijeli kamarádi a tak bylo o zábavu postaráno. Odbíjí půlnoc a u nás se dle domluvy mluví už jen česky. Musím říct, že nás Yok překvapila a opravdu se moc snaží, anglicky mluvíme málo, pouze pokud je nutné se domluvit a česky to nejde. Říká nám „mami a tati“ a my se cítíme zase o něco lépe, je to stejné, jako když vám vaše dítko řekne poprvé mámo a táto. Je až neskutečné, jak rychle se stala Yok členem naší rodiny. Jsem moc ráda, že jsme se pro hoštění rozhodli. Ukázalo nám, že jako rodina zvládneme otevřít dveře i srdce „cizímu“ člověku. Cizí píši v uvozovkách, protože Yok už dávno není cizí. Hoštěním Yok jsme přišli na jednu stranu o trochu soukromí a o čas, který se jí snažíme věnovat. Na druhou stranu nám ale tento čas mnohonásobně vynahrazuje svou pomocí a neustálým úsměvem na tváři.

Část III: Proměna Yok

Už uplynulo osm měsíců od chvíle, kdy jsme si Yok vyzvedávali na soustředění studentů. Mám stále v paměti její tvář, když po cestě domů v autě usnula. Říkala jsem si, ta je malinká, to snad ani není možné, že je jí 16. Připadala mi strašně dětská. Když si pak hrála s dětmi na pískovišti, tak jsem si říkala, že je opravdu velký rozdíl mezi českými a thajskými studenty. Během svého pobytu v Čechách ale Yok neuvěřitelně vyspěla, změnila se. Od ledna, kdy podle pravidel AFS již může sama cestovat a jet například na víkend ke kamarádce hodně dospěla. Najednou získala volnost, kterou v Thajsku nemá. Je ale vidět, že oproti našim studentům nemá Yok s plánováním svého volného času moc zkušeností, protože veškeré plány jsou jeden velký chaos a my vlastně pořádně nevíme co kdy a jak. Když  se blížily její narozeniny, dovolili jsme jí, aby si pozvala čtyři kamarádky. Jelikož v naší vesnici bydlí také její kamarádka Bell, tak nám její rodina nabídla, že některé studentky mohou spát i u nich. Z původního počtu čtyř se tedy počet zvednul na sedm. Ve čtvrtek den před příjezdem gratulantů mi Yok večer pokorně říká: „Mami, ještě přijede Eda a Muk.“ Takže se nakonec  oslavy zúčastnilo celkem devět thajských studentů z celkového počtu jedenácti. Na pátek večer nachystala Yok thajskou večeři skládající se z pěti různých jídel. Než jsme zasedli ke stolu, připadali jsme si s manželem jako v úlu.  V sobotu připravili všichni pro Yok narozeninové překvapení. Čekaly na ní v koupelně a v jejím pokoji měla nachystaný dort a dárek. Jakmile otevřela dveře do pokoje, tak holky vyběhly a začaly zpívat Happy Birthday. Večer nám pak všichni včetně našich dětí předvedli thajský tanec a dlouho jsme si povídali. Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat skoro všechny studenty z Thajska. Člověk se od každého dozví o jejich kultuře jiné informace, detaily.

Se svými kamarádkami také podnikla výlet do Paříže, kde se jí také moc líbilo. Při zpáteční cestě metrem z letiště se všechny Thajky shodly, že v Čechách je to ale stejnak nejlepší. Doma je prostě doma. Stále se ale s dětským nadšením účastní našich zvyků. Moc jí bavilo barvit vajíčka a sama si i upletla pomlázku a naučila se klasické „Hody hody doprovody“. Když se pak vydala s dětmi na koledu, tak mnohým přišlo divné, že i takhle velká holka jde s pomlázkou, ale má to jednou za život, tak ať si to užije.

Na zbytek pobytu u nás máme Yok spoustu plánů, takže náš kalendář je naplněn k prasknutí. Když jsme se rozhodli pro hoštění studenta, tak mi ten rok přišel jako dlouhá doba. Teď si říkám, že to tak vlastně není, protože ten první půlrok se s námi tak nějak sžívala a teď, když už to opravdu funguje, tak už je program skoro u konce. Získala tu spoustu kamarádů, je samostatná a tak se snaží čas tady co nejvíce užít a vidět toho tady co nejvíc. Což je dobře, jsem ráda, že nesedí doma, je samostatná a ví, co chce. Myslím, že ji její rodiče doma skoro nepoznají. Místo slečny se jim vrátí skoro dospělá ženská.

Myslím, že pobyt tady u nás v Čechách jí pro její budoucí život dal opravdu maximum.

Část IV: Tak už jsme opět  jen 4 (na chvíli…)

Poslední dva měsíce byly u nás dost hektické, ale pořád krásné. Vyrazili jsme s Yok pod stan do Berouna. Překvapivě jí ani nebyla zima. Návštěva Karlštejna a Koněpruských jeskyních se jí moc líbila. Největší zážitek asi bude mít z „procházky“ okolo Ameriky. Bohužel strašně moc pršelo a tak bylo všude bláto. Popravdě jsem měla trochu obavy, aby mi neřekla, že tohle tedy ne, ale statečně se dala na cestu a vše absolvovala s námi. V Thajsku nejsou vůbec zvyklí sportovat či vyvíjet větší fyzickou aktivitu, takže pro ni výlety s námi byly dost náročné, ale během toho roku se podstatně zlepšila. Poslední dva měsíce jsme si i prohodily pozice v kuchyni, já jsem vařila thajská jídla a Yok česká, aby je mohla doma uvařit rodičům. Mimo klasická jídla jako je bramboračka a bramboráky zvládala udělat i knedlíky se svíčkovou. Blížil se její odlet a s ním i spojené balení věcí. Museli jsme nakonec dost věcí poslat poštou, nejprve dva balíky, celkem 16 kilo. Pak říkala, že už dobrý a že se vejde do předepsaných třiceti kil do letadla. Jakmile ale začala balit, zjistila, že to prostě nepůjde a tak jsme odesílali dalších 22 kilo. Nakoupila tady převážně dárky pro rodinu a také spoustu dárků dostala. Nesmím ani opomenout spoustu čokolády, kterou zde nakoupila, v Thajsku prý tak dobrou čokoládu nemají.

Poslední víkend jsme uspořádali párty na rozloučenou, které byly spojené s oslavou Vítkových narozenin. Loučení bylo velice smutné, brečeli jsme všichni. I když jsem pořád říkala, že máme čas a necháme si to na letiště. Poslední večeře byla pak smutná a zároveň tak trochu veselá. Yok si oblékla thajský slavnostní oblek, načež si pro ten svůj doběhla i Ninuška. Při večeři jsme si slíbili, že to určitě není naše poslední společné jídlo. Po jídle jsem jí symbolicky zabalila do ranečku klasické české buchty a poslali jsme jí na cestu. Nejdříve se nechtěla jít fotit, ale když jsem jí vysvětlila, že to je klasické české jídlo na cestu, tak svolila.

Loučení bylo dlouhé a bolestné. Když mi Yok předávala na letišti malý dárek a řekla mi česky „Miluji tě mami“ tak nešlo slzy zadržet. Chvíli poté se se mnou šly loučit zbylé Thajky. Přirostly mi k srdci všechny. Nyní se cítím rozpolceně, vím, že je Yok se svojí rodinou, tedy tam, kam patří, ale v srdci mám najednou tak prázdno, bude nám všem moc chybět. Těch deset měsíců, které jsme společně prožili, nikdy nezapomeneme. Myslím, že pobyt tady u nás dost změnil její i náš pohled na svět. Zjistila jsem, že není špatné si na chvilku sednout, vypnout a dělat něco jenom pro sebe. Oproti Thajcům se pořád někam honíme a to není zas tak úplně nejlepší. Závěrem bych chtěla poděkovat svému manželovi, za přijetí mého nápadu o hoštění, naší rodině, která Yok přijala za vlastní, rodině Yok, která jí umožnila její cestu za poznáním, a v neposlední řadě AFS za to, co dělá.

Deset měsíců uplynulo jako voda a my už jsme zase jenom čtyři. Byl to čas, který nás naplňoval a občas i vysiloval. Nicméně jsem strašně moc ráda, že jsme měli možnost díky AFS tuto zkušenost prožít. Myslím, že pokud nehodláte odcestovat do zahraničí, tak je hoštění zahraničního studenta tou nejdostupnější cestou k poznání cizí kultury. My si teď na 2 měsíce odpočineme a v 22. 8. se vrhneme do nové mezikulturní zkušenosti, tentokrát k nám přijede Abril z Itálie…


Přivítejte svět u vás doma

Hoštění AFS zahraničního studenta je zážitek, který s sebou přináší zkušenosti a nadhled potřebné pro současný svět. Je to zážitek pro celou rodinu, který napomáhá nejenom v rozvoji komunikace a empatie, ale také je to skvělá možnost, jak si prohloubit znalosti o cizí kultuře a osvojit si základy nového jazyka.

Pokud i vás láká myšlenka nového člena rodiny, neváhejte a kontaktujte naši koordinátorku Lucii. Více informací o AFS hostitelském programu a konkrétní medailonky studentů, kteří se v letošním roce chystají do České republiky, naleznete zde: www.afs.cz/hostitelsky-program/

Spojit se s námi můžete také přes kontaktní formulář a my se vám ozveme do tří pracovních dní: www.afs.cz/kontaktni-formular-pro-hostitelske-rodiny/

Lucie Beránková

AFS koordinátorka hostitelského programu
E: [email protected]
M: 602 334 427